Historička umění Marie Foltýnová pečuje o většinu soch v pražských ulicích a parcích. Celkem jich má na starost přes dvě stovky – počínaje světoznámými barokními sousošími na Karlově mostě až po nenápadná dílka v okrajových částech hlavního města. „Občas někdo dospěl k názoru, že zrovna tato soška by se krásně vyjímala u něj na zahradě, což znamenalo, že jsme o ni přišli úplně,“ připouští kurátorka, která pracuje pro Galerii hlavního města Prahy.
Sochám navíc škodí i znečištěné prostředí v metropoli nebo opilci nebo náruživý sportovní fanoušci, které často napadne na některou z plastik vylézt a ještě se při tom fotit na sociální sítě, což málokdy zůstane bez následků.
A právě umělecká díla umí ochránit moderní technika – konkrétně čidla pro internet věcí, která hlídají pohyb a změnu polohy, ale třeba i teplotu a vlhkost. Dokážou nejen monitorovat podmínky, v nichž se sochy ve veřejném prostoru nacházejí, ale také okamžitě varovat při jejich poškození nebo odcizení.
O možných způsobech ochrany jsme si s Marií Foltýnovou povídali v její kanceláři v historickém centru Prahy, pohled odborníka na moderní techniku dodal šéfredaktor Světa chytře Ivo Minařík. Protože jsme s Ivem dlouholetí kolegové a s Marií se známe od střední školy, během rozhovoru jsme si všichni tykali.
Marie, s jakými problémy se při péči o sochy ve veřejném prostoru potýkáš nejvíc?
MF: Potřebuji v první řadě vědět, jestli je socha na místě, nebo ne. A také v reálném čase vědět, zda se s ní něco neděje, abych na místo v daném okamžiku mohla poslat policejní hlídku.
Už tak dva roky hledám někoho, kdo by mi mohl poradit, jenže zatím bez úspěchu. Ani v materiálech o chytrých městech, kterých kolem sebe mám spoustu, nevidím žádné vysvětlení, jak pomocí techniky objekty ve veřejném prostoru účinně monitorovat, aniž bychom k tomu potřebovali kamery a napojení na policii
Galerie jako správce veřejné plastiky nemá sochy pod stálým dohledem?
MF: Nemá, na to právě nemáme technické prostředky. Jednou za rok se dělá kompletní inventura, a když zjistíme, že socha není na svém místě, už je samozřejmě pozdě a velmi pravděpodobně ji nevypátráme.
Některé plastiky, třeba ty drobnější bronzové, máme už deset let v depozitářích, jelikož se o ně bojíme.
Kde všude sochy máte? Po celé Praze?
MF: Ano, jako Galerie hlavního města Prahy spravujeme sochy vlastněné městem. Kromě toho se ve městě nacházejí plastiky patřící městským částem, které se o ně starají samy. A i těm by se hodila technická pomoc, která by jim správu usnadnila. Ale jak říkám, zatím jsem neslyšela o ničem, co by se dalo opravdu použít.
Jakým způsobem jsou sochy chráněny nyní? Jen policejními kamerami?
MF: Některé sochy jsou v záběru kamer, ale kamery jsou nám často k ničemu, protože když se o incidentu nedozvíme hned, záznam se po nějaké době smaže a my už nic nezjistíme. Třeba v Modřanech máme sochu, po níž někdo každou chvíli stříká sprejem a jednou do ní podle všeho nacouvalo auto. Jenže policie na základě oznámení nezjistila nic. Kamerové systémy jsou i na Karlově mostě, ale také moc nefungují. Vandalské činy objeví většinou policejní hlídka při obchůzce.
A jinde kamery nejsou vůbec třeba proto, že si to nepřeje příslušná městská část, případně v centru města památkáři. Kamerová technika je ke všemu dost náročná – potřebujete sloup, na který musíte kameru umístit, elektřinu, pult, na který jsou kamery napojené… Všechno to stojí spoustu peněz a navíc je to v mnoha případech nepoužitelné. Proto některé plastiky, třeba ty drobnější bronzové, máme už deset let v depozitářích, jelikož se o ně bojíme. Nějaký šikovnější systém monitorování pohybu bychom tudíž hodně uvítali.
Kolik soch ve veřejném prostoru má galerie vlastně ve správě?
MF: Momentálně dvě stě devatenáct. Ale nepotřebujeme monitorovat všechny. Třeba sochu z Karlova mostu přece jen tak někdo neukradne. Těch, u nichž bychom monitoring ocenili, jsou řádově desítky. Byla bych moc ráda, kdyby se například na Letnou k Bruselskému pavilonu mohla vrátit bronzová socha dívky od Marty Jiráskové, ale právě tam je riziko velké. Ještě drobnější socha dívky od Břetislava Bendy stála v Kinského zahradě, kde je po ní ještě sokl, ale vracet se zatím nebude.
Naopak určitě budeme dávat na původní místo Štursovu sochu nazvanou Eva neboli Toileta v Nerudově ulici. Kdysi jsme ji při pokusu o ukradení se štěstím zachránili, teď čekáme na finální úpravy daného místa a osadíme ji zpět. Kdyby se na ní dal monitorovací systém vyzkoušet, bylo by to výborné.
Teď je asi ten pravý čas vysvětlit, co moderní technologie dokáže…
IM: Mě napadla dvě řešení. Ale napřed chci říct to nejdůležitější: systémy, o kterých mluvíte a které by se vám hodily, opravdu existují a jsou běžně k dispozici. Před pár měsíci jsme u nás na webu psali o technologii, s jejíž pomocí ochránci v Africe hlídají nosorožce před pytláky. Nosorožci mají v rohu implementovaný čip, který neustále sleduje jejich pohyb na ploše o rozloze několika tisíc čtverečních kilometrů. Čip velký asi centimetr a půl je napájený baterií, která vydrží zhruba rok. Jiné systémy nepomáhaly – lidské hlídky pytláky na přítomnost zvířat spíše upozornily, mobilní signál se dal odposlouchat. Tento systém funguje velmi účinně.
Druhým příkladem je hlídání železničních vagónů po Evropě, kde je výdrž baterie ještě výrazně delší. Na rozdíl od nosorožců monitoring neprobíhá kontinuálně, aktivuje se jen ve chvíli, kdy se vagón rozjede či zastaví. Tady baterie vydrží asi patnáct let. Je pravda, že tato čidla jsou větší, asi jako běžný telefon, ale na výdrži se to pozná.
Dobrá, ale socha není železniční vagón, mnohé jsou malé a vyžadují šetrné zacházení…
IM: Ano, u soch je samozřejmě problém v tom, kam čidlo umístit. Asi není dost dobře možné do sochy vyvrtat díru a strčit do ní čip jako do rohu nosorožce. Ale šlo by to řešit třeba tlakovým čidlem v případě, že je socha umístěná na soklu. Představte si čidlo jako mačkací tlačítko, které vysílá signál jen v případě, že ho někdo stiskne nebo naopak uvolní – to samozřejmě výdrž baterie opět výrazně prodlužuje. A takové čidlo zafunguje nejen, když sochu někdo ukradne, ale také když ji povalí nebo třeba s ní jen pohne, takže by mohlo fungovat i při vandalství.
MF: To je přesně ono, něco takového by bylo skvělé. Zní to báječně. Zvláštní je, že jsem se asi před týdnem sešla s obchodním ředitelem jedné bezpečnostní služby, něco podobného jsem mu nadhodila a on mě usadil, že tahle moje laická představa je naprosto nereálná. Že takové čidlo vždycky potřebuje napájení z elektrické sítě, na baterii nefunguje a zároveň musí být nablízku přijímač, který signál přepošle na určené místo.
IM: Ten pán z bezpečnostní agentury nějakou dobu nesledoval vývoj techniky. Co říká, to platilo před pěti lety. Za tu dobu se vyvinuly speciální sítě pro internet věcí, které fungují trochu jinak než běžné sítě pro volání nebo posílání dat. Klasická mobilní síť je stavěná na velké datové přenosy – internet, videohovory, streaming filmů a hudby. Čím víc dat, tím jsou operátoři šťastnější. Jenže internetu věcí stačí dat naprosté minimum a tomu je přizpůsobena i síť. Jde opravdu jen o jednotlivé bity: socha stojí – socha se pohnula. To znamená například minimální nároky na energii. Praha je v současné době pokrytá hned třemi sítěmi tohoto druhu. Mně osobně se pro tento účel jako optimální jeví síť Sigfox, v níž mimochodem probíhá to zmíněné sledování nosorožců i vagónů. Přesun dat v ní probíhá jednosměrně, což vy právě potřebujete, a to znamená ještě úspornější provoz než u zbylých dvou sítí, kde je přenos obousměrný. Sigfox přitom funguje všude, kde se dovoláte.
Od prvotního nápadu přes naprogramování po výrobu hotového čidla uplynuly pouhé tři hodiny.
MF: To zní opravdu ideálně. Pro nás by bylo nejlepší, kdyby se do soklu nebo pod sochu dalo instalovat nějaké přítlačné čidlo, ale koneckonců jsme schopni do sochy udělat i malý otvor, který se pak zaretušuje měkčím materiálem. A u některých soch můžeme čip instalovat na skrytou část – těch možností je spousta. Záleží na tom, jak je čidlo velké.
IM: Pokud nepotřebujete, aby vydrželo patnáct let jako u zmíněných vagónů, může být maličké. Čidla pro internet věcí mnohdy fungují jako stavebnice. Takto je nabízí třeba český startupový projekt BigClown, kde si ho poskládáte dle libosti. Vývoj a výroba probíhají hodně rychle. Byl jsem na jednom semináři, který pořádal T-Mobile, a tam od prvotního nápadu přes naprogramování po výrobu hotového čidla uplynuly pouhé tři hodiny.
Možná by bylo dobré přejít i k tomu, jak se vlastně celý systém ovládá a sleduje. Protože jedna věc je, že galerie bude mít chytré a úsporné čidlo někde v soše na Letné, ale informace, které čidlo posílá, musí Marie někde vidět a číst…
IM: Typicky budete mít v počítači – nebo telefonu – aplikaci se zobrazením mapy Prahy, kde uvidíte sochy vybavené čidly jako barevné body. Zelená tečka znamená, že je socha v pořádku, při oranžové to chce vyměnit baterii a červená znamená, že se se sochou hýbalo.
MF: Ale proč mi tedy před týdnem říkali, že nic podobného možné není a kdo mi to bude tvrdit, ten si vymýšlí?
IM: Protože v této oblasti stačí opravdu chvíli nesledovat vývoj, což byl zjevně případ toho vašeho pána z agentury, a najednou zjistíte, že je realita někde úplně jinde. Před dvěma lety by ten pán měl pravdu. Sigfox se u nás začal šířit někdy před rokem a půl.
Ještě jsme nezmínili nesmírně důležitou informaci, totiž náklady.
IM: Záleží na tom, jaké řešení přesně zvolíte, ale obecně jde o poměrně malé částky. Čidlo stojí malé tisíce korun. Když najdete firmu tvořenou třemi kluky z garáže a poptáte u nich dejme tomu padesát kusů, bude cena za jednotku opravdu nízká.
MF: Od té bezpečnostní agentury jsem dostala nabídku na ochranu zmíněné Štursovy Evy v Nerudově ulici. Jak už jsem naznačila, vyžadovalo by to vybudovat přívod energie, sochu zapojit do sítě a na blízký sloup veřejného osvětlení instalovat přijímač, který by následně přenášel signál na pult centrální ochrany. Rozpočet byl v řádu statisíců. Ale největší problém byl v tom přívodu elektřiny – v Nerudovce by to nebyl takový problém, ale u mnoha jiných soch vzhledem k jejich umístění ano. Pokud by stačilo jednou ročně nebo ještě méně často dobít baterii, tento problém by odpadl. Jednou ročně bychom vymysleli umístění do podstavce, jednou za pět let se dělá běžná údržba, takže to by bylo úplně bez problémů.
IM: Něco řeší snímač pohybu, něco přítlačná čidla, to už by se řešilo případ od případu. Každopádně bavit se o stotisícových částkách na jednu sochu je naprosto zbytečné, technika je už dnes vážně jinde.
Zajímá tě u soch opravdu jen sledování pohybu, tedy ochrana před vandaly a zloději? Nehodily by se galerii i jiné informace, třeba o teplotě nebo vlhkosti?
MF: Určitě ano, i když spíš v depozitářích nebo při různých instalacích než v ulicích. Desítky let tam k měření teploty a vlhkosti používáme velké kovové válce, které jsou náročné na prostor, a navíc nevyhovují esteticky. Pokud by nová technologie toto dokázala vyřešit, asi by zajásal celý galerijní svět, protože otázka, kam instalovat válec, trápí galeristy odedávna. My bychom to každopádně uvítali.
IM: Jak přesné to měření musí být? Třeba ČHMÚ má s necertifikovanými čidly problém, neboť nedokážou zaručit dokonalou přesnost. Záleží mimo jiné na umístění a kalibraci. Takže pokud válce měří dejme tomu na desetinu stupně nebo promile vlhkosti, pak by levná čidla nemusela vyhovovat…
MF: Ale ne, desetinná místa nás nezajímají. Sledujeme vlhkost dejme tomu v intervalu deset procent, stupeň teploty nebo procento vlhkosti pro nás nejsou podstatné.
IM: V tom případě by vám zařízení pro internet věcí měla vyhovovat bez problémů. Opět záleží na provedení, ale asi nejrozumnější by bylo oslovit nějakou firmu, která to pro vás bude schopná vyrobit na míru.