Zdroj: Smíchovská střední průmyslová škola

Jak se dělá úspěšná průmyslovka, kde by chtěl studovat každý

Stát chytřerozhovor 7 a více min čtení

Smíchovská střední průmyslová škola je fenomén, jehož pověst dávno překročila hranice Prahy. Z kdysi obyčejné střední školy se stala instituce plná moderních a chytrých technologií. Funguje tu vývojářská laboratoř internetu věcí, programátorské centrum virtuální reality či venkovní letová zóna pro drony a aktuálně se staví modelová chytrá domácnost. Zdejší maturanti se dostávají na elitní vysoké školy u nás i v cizině, při studiu řídí firmy v Číně a stánek školy bývá na veletrzích obsypán zájemci o přijetí. Kde se bere tolik nadšení a kvalitní práce v prostředí, které nemá zrovna nejlepší pověst, totiž ve středním odborném školství?

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Smíchovská střední průmyslová škola je fenomén, jehož pověst dávno překročila hranice Prahy. Z kdysi obyčejné střední školy se stala instituce plná moderních a chytrých technologií. Funguje tu vývojářská laboratoř internetu věcí, programátorské centrum virtuální reality či venkovní letová zóna pro drony a aktuálně se staví modelová chytrá domácnost. Zdejší maturanti se dostávají na elitní vysoké školy u nás i v cizině, při studiu řídí firmy v Číně a stánek školy bývá na veletrzích obsypán zájemci o přijetí. Kde se bere tolik nadšení a kvalitní práce v prostředí, které nemá zrovna nejlepší pověst, totiž ve středním odborném školství?

Největší zásluhu na proměně smíchovské školy má její ředitel Radko Sáblík, který tu působí už od osmdesátých let. On sám ale tvrdí, že jde o výsledek dlouhodobé a poctivé práce spousty lidí, jeden člověk by podle něj sám nic nezmohl. Sám vůbec nepůsobí jako klasický autoritativní ředitel, který si od všech drží odstup – způsob, jakým si přátelsky a zasvěceně se studenty na chodbách povídá o jejich projektech a školních pracích, v mnohém připomíná spíš startupovou firmu.

Související článek

Chytré školy: moderní zabezpečení i elektronické třídnice

Kdyby geniální Jára Cimrman psal své Vyšetřování ztráty třídní knihy dnes, byl by to patrně thriller z hackerského světa – třídnice se totiž stále častěji vyskytují už jen v digitální podobě. A také pomalu přichází soumrak školníků v placatých čepicích, kteří bedlivě hlídají dveře školy. O to už se též stará elektronika. Ano, školy se nám mění před očima…

„Změny začaly ještě za mého předchůdce, pana inženýra Vincence, který se stal ředitelem hned po roce 1989. Společně jsme spustili nový předmět výpočetní technika, což tehdy financovala Evropská unie prostřednictvím projektu Phare. Ze začátku jsme moc nevěděli, co učit. Celý ten obor byl ještě v plenkách, takže osnovy jsme dělali za pochodu. Další ředitel tyhle naše snahy moc nepodporoval, ale v roce 2002 jsem nastoupil já a zahájili jsme novou éru. Nejdůležitější bylo, že jsme se jako jedna z pěti škol v celé zemi zapojili do přípravy nového oboru informačních technologií. Tím se nám úplně změnila koncepce výuky – IT se stalo základem celého programu a tradiční předměty z průmyslovek u nás mají spíš podpůrnou roli,“ říká Radko Sáblík.

Jak se před víc než patnácti lety dal postavit výukový program na oboru, který teprve vznikal a málokdo ho uměl učit?

To byl velký problém. Vyřešili jsme ho způsobem, který dodnes v mnohém určuje styl naší práce – začali jsme úzce spolupracovat s našimi absolventy. Ti se na rozdíl od běžných učitelů v IT už tehdy dobře vyznali. A takhle to funguje od té doby pořád – ty nejmodernější věci, díky nimž se o nás mluví, dělají právě nedávní absolventi. Týká se to všech tří oblastí, jimž se teď věnujeme nejvíc, tedy kybernetické bezpečnosti, internetu věcí a virtuální reality.

Časem tu i díky podpoře zřizovatele vznikly dobře vybavené laboratoře, třeba kybernetický polygon, který, pokud vím, žádná jiná škola nemá, nebo laboratoř IoT. Díky tomu se nám podařilo vstoupit například do projektu Centrum města budoucnosti na CIIRC, kterého se kromě nás účastní firmy jako Cisco, Siemens a podobně. Dále jsme spoluzakladateli Asociace virtuální a rozšířené reality. V naší laboratoři máme devatenáct VR stanic – neklamou-li mě informace, je to největší centrum v zemi. Kromě toho jsme zrovna minulý týden společně s několika studenty a absolventy založili soukromou společnost s ručením omezeným, takže mají možnost pracovat nejen v laboratořích, ale když budou dobří, mají volnou ruku i pro komerční projekty. Přece je nebudeme nutit pořád jen sedět v lavicích.

Související článek

Technologie ve školách máme. Teď ještě učitele, co s nimi dokážou pracovat

Ministerstvo škůdství, potěru a tělotrýzně vypsalo výběrové řízení na zhotovení praktického manuálu pro školy, jenž by v prvé řadě pomohl ředitelům vyznat se v sortimentu App Store a Google Play a učitelům trackovat digitální aktivity jejich žáků během vyučování. Ze zadávací dokumentace vyplývá, že manuál musí být čtivý, zároveň intuitivně pochopitelný (ideálně pouze na základě obrázků) a musí mít očíslované stránky, a to v pravém dolním rohu. Manuál musí být vytištěn na křídovém papíře o váze 200 g/m2 a výhodou bude online dostupnost. Jako vzor pro zhotovitele dokumentace obsahuje návod z obchodu IKEA, konkrétně skříň DIKTAD.

Vědí to vůbec deváťáci, kteří se k vám hlásí, případně jejich rodiče?

Teď už snad ano. V poslední době se v médiích objevujeme poměrně často. Letos se nám tak na šedesát míst sešlo přes pět set přihlášek, z čehož se dá soudit, že deváťáci asi vědí, do čeho jdou. Důležité je, že se do činnosti školy můžou zapojit už samotní studenti, netýká se to jen absolventů. Ta komunita je hodně provázaná, takže občas musím přemýšlet, kdo ještě do školy chodí a kdo maturoval už loni nebo předloni.

Jak zapojení studentů a absolventů vypadá v praxi?

Absolventů, kteří pro nás pracují, je momentálně přes třicet. Někteří tu učí, jiní vedou různé sekce, třeba oddělení pro PR, projekty nebo IT, a nově máme i zmíněné specializované sekce pro internet věcí nebo virtuální realitu. Co se týče studentů, je jich do činnosti školy zapojena rovná stovka. V uplynulém roce pracovali na projektech všeho druhu, ale také školu zastupovali na konferencích, veletrzích a dalších akcích. A pozor, ačkoli to znamenalo, že často nechodili na hodiny, skoro všichni úspěšně odmaturovali v řádném termínu, jen jeden neuspěl, a ten s námi přestal spolupracovat už předtím, protože k práci přistupoval stejně liknavě jako ke škole. Jinými slovy, procento úspěšnosti při maturitě je mezi aktivními studenty daleko větší než mezi těmi, kteří chuť ke spolupráci nemají. I to nám potvrzuje, že to je správná cesta.

Studenti během školního roku pracují na různých projektech. Může to být například vytvoření 3D modelů následujících pražských trolejbusů z 50 až 60.let 20.století. -

Zmínil jste konference a veletrhy. Kde jinde ještě mohou studenti školu reprezentovat?

Třeba dva kluci z prvního ročníku se dostali do reprezentačního výběru pro kybernetickou bezpečnost. Do užší nominace se jim nakonec proniknout nepovedlo, ale jsou mladí, příště to může vyjít. Další student byl na počítačovém mistrovství světa v USA a skončil na čtvrtém místě. Čtvrté místo na světě! Pan Štěpánek, který je dnes ve čtvrtém ročníku, strávil většinu minulého školního roku v Číně, protože tam má firmu, která vyrábí elektrické longboardy. Teď se coby mentor účastnil našeho adaptačního kempu pro prváky, vyprávěl jim, co všechno je možné, když člověk jde za svým. V Číně natočil rozhovor pro celonárodní televizi – pokud mu ho cenzura nestopne, tak našeho studenta uslyší pět set milionů lidí. To jsou obrovské úspěchy a samozřejmě také velká motivace pro ostatní.

Související článek

Před mobily utíkají rodiče, učitelé i stát. To ale není řešení

Klasická psychologická teorie učí, že tváří v tvář stresu volíme mezi dvěma základními řešeními: útěkem a bojem. Tento evoluční princip je v nás zakořeněn a ačkoliv se civilizace posunulo od dob pobíhání lovců po lesích k testování bezpilotních air taxi, liší se pouze zdroj stresu. Reakce zůstává stejná.

Systém zapojení absolventů do činnosti školy je v našich podmínkách opravdu neobvyklý – připomíná spíš anglosaské prostředí. Nechali jste se při jeho vytváření inspirovat zahraničím?

U nás to bylo dané spíš tím, že takoví lidé, jaké jsme potřebovali, na běžném trhu práce tehdy v zásadě nebyli. Ovšem my o nich věděli, protože jsme si je sami vychovali. Snad to nevyzní jako chlubení, ale byl to tehdy můj nápad, že tyto šikovné lidi využijeme. To, že při školách běžně vznikají firmy, jsme zjistili až později, třeba na Erasmu ve Finsku. Tam jsme byli poprvé svědky úplně jiného přístupu soukromého sektoru ke školám, ale to už jsme náš systém měli zavedený. Dnes k nám jezdí studenti z Turecka a téměř zásadně je tu učí studenti nebo absolventi, jimž je prakticky jedno, jestli pracují v češtině nebo v angličtině.

Říkáte, že jste s nápadem na zapojení absolventů a studentů přišel vy sám. Cítil jste přitom podporu ostatních učitelů?

Polovina učitelského sboru by se mě tehdy asi bývala nejraději zbavila, ale ta druhá půlka mě podpořila. Podržel nás i zřizovatel, tedy Praha. To byl první krok. Pak bylo nutné oslovit vhodné lidi, což také nebylo nejjednodušší. Dneska už jsme samozřejmě úplně jinde, hlásí se sami a chtějí spolupracovat, ale musíme na tom pracovat celou dobu, v podstatě od chvíle, co u nás začnou studovat. Nedávno se mě na jednom semináři kolegové pedagogové ptali, jak to děláme, že u nás lidé po maturitě chtějí zůstat, oni že to s maturanty zkoušejí též, a většinou se dočkají odmítnutí. Odpověděl jsem: „Pánové, jestli s nimi začínáte mluvit až po maturitě, tak to už je dost pozdě.“ U nás už ve druhém nebo třetím ročníku rozjíždějí studenti projekty na mnoho let, takže je hned od začátku jasné, že maturitou to neskončí. A dobré příklady táhnou.

Jak jste říkal, vaše škola se dlouhodobě věnuje hlavně třem okruhům – kybernetické bezpečnosti, internetu věcí a virtuální realitě. Začneme u toho druhého: jaké projekty v oblasti IoT máte na kontě?

Začali jsme před pár lety společným projektem Chytré silnice s IBM, který pořád běží. Rozjel ho před pár lety jeden z absolventů. Loni ovšem musel skončit, protože ho čekaly státnice na vysoké škole, takže ho předal jednomu studentovi v maturitním ročníku. Ten se zdárně dostal na Masarykův institut ČVUT a při studiu bude učit u nás. Kromě toho jsme se zapojili do projektu Smart Prague v rámci Centra města budoucnosti na CIIRC, o tom už byla řeč. Na ten bude navazovat celá řada jednotlivých projektů v průběhu dalšího roku.

Související článek

Proč školy v Česku nedokáží naučit děti používat internet?

Číst a počítat vás asi nejlíp naučí ve škole. Škoda, že to samé se nedá v Česku říct o používání internetu. Přitom internetová gramotnost už se prakticky zařadila na stejnou úroveň jako právě počty a čtení. Kde je chyba? V učitelích? Rodičích? Systému vzdělávání? Pomalém internetu? V rámci českého školství lze na všechny tyto varianty odpovědět „ano“. Podaří se to někdy změnit?

O letních prázdninách jsme se v Parlamentu zúčastnili jednání samospráv menších obcí, kde vznikla platforma Smart Village, k níž jsme byli přizváni jako partneři. Dále se účastníme tříletého evropského projektu Chytrý dům budoucnosti. Za nás se ho účastní šest studentů, kromě nich v projektu pracují studenti z Německa, Francie, Španělska a Polska. My máme na starosti řídicí jednotku toho domu, prakticky jeho mozek. Další tým spolupracuje s firmou Linet, která vyrábí chytré postele pro nemocnice. Jiní vyvíjeli chytrý pracovní stůl pro Škodovku. Tento projekt nakonec skončil předčasně, ale to nevadí, protože zkušenost to byla dobrá. Studenti zjistili, jaké to je, předkládat projekt velké korporaci, prezentovat a obhajovat rozpočet.

Další doménou školy je kybernetická bezpečnost, ta se u vás studuje přímo jako jeden z hlavních oborů…

Tento studijní obor vznikl před pár lety. Prvotní impuls nám k tomu dal Svaz průmyslu. Oslovil nás, zda bychom byli ochotni fungovat jako pilotní škola při vývoji tohoto programu. Vzal jsem si to na starost s absolventem panem Řežábkem a společně jsme vznik oboru vybojovali na ministerstvu školství – slovo „vybojovali“ myslím doslova, byla to vážně pořádná bitva s byrokraty. Teď máme za sebou první ročník, samozřejmě opět pod vedením absolventů.

Žáci vyšších ročníků pořádají semináře pro ty mladší, například o kybernetické bezpečnosti. -

Kybernetická bezpečnost je hodně široký pojem, na co se v této oblasti zaměřujete?

Hlavně na hrozby spojené s internetem věcí, ale celý ten obor se neustále vyvíjí a mění. Nedávno jsem mluvil s kolegou z jiné technické školy a on se chlubil, jak mají v oblasti kybernetické bezpečnosti připravený program na čtyři roky dopředu. Jenže mně to připadá jako nesmysl, protože za tu dobu může situace vypadat úplně jinak. Je nutné na ni reagovat pružně.

Jak se vlastně studenti učí pracovat s moderními technologiemi? Říkal jste, že máte ve škole moderní IT laboratoře. Jak fungují?

V chytrých technologiích souvisí vše se vším, takže neučíme jednotlivé obory jako samostatné izolované jednotky, místo toho se snažíme pracovat komplexně. Dám příklad: Studenti mají v rámci ročníkové práce vytvořit a spravovat nějakou část chytrého města. Takže napřed vznikne počítačový model oné čtvrti, načež ji převedeme do virtuální reality, takže studenti mohou chodit ulicemi, mohou si říkat, co kam postaví a instalují, kde by měla být inteligentní světla, kde lavičky, kde odpadkové koše a podobně. Pak se vyrábí fyzický model – máme pro něj připravený panel tři na tři metry, jednotlivé komponenty tiskneme na 3D tiskárně. Tam už studenti mohou přidávat funkční čidla, světla. Ke slovu přichází i rozšířená realita – přes speciální brýle vidíme, kudy nám v modelu proudí spaliny, kde je v létě největší horko, kde je nejsilnější doprava. Tím pádem se nám všechny technologie propojí. A nad tím vším samozřejmě bdí kybernetická bezpečnost, protože každá součástka připojená k internetu představuje potenciální hrozbu. Lampy, kamery, kopírky, to všechno potřebuje zabezpečení.

Související článek

Komu prospěje, když se děti učí programovat?

Zatímco v Česku naprostá většina základních škol nedokáže děti správně učit pracovat s počítačem, v USA přes čtyřicet procent amerických základních škol učí žáky programovat. Je dobré si brát zámoří jako vzor? Není tlak na počítačovou gramotnost jen marketingová akce softwarových firem? Nebo si tak IT společnosti nenápadně pěstují programátorský dorost, který pomůže srazit vysoké mzdy v oboru?

Vaše školní výbava je úctyhodná, a tím pádem samozřejmě jistě stála dost peněz. Jak řešíte financování?

Veškerá výbava i se servery se vešla do tří milionů. Rozhodující je pro nás podpora pražského magistrátu coby zřizovatele – rádi bychom využívali i evropské fondy, ale byrokracie kolem nich je tak ubíjející, že to člověka odradí.

Při příchodu do školy mě trochu zarazila jedna věc – čekal jsem nějaké sofistikované vstupní zařízení, přitom mi otevřel pan vrátný jako za starých časů. Nevyužíváte dnes už obvyklou technologii, jako je vstup na čipy nebo třeba digitální třídnice?

Je to trochu paradox, ale tyto systémy zatím využíváme jen částečně. Část našeho sboru, především učitelé tradičních předmětů, novotám zrovna nepřeje a elektronické třídnice by rozhodně neocenila. Takže s nimi počkáme, dokud se na nich neshodne většina. Stejně tak čipové dveře máme jen v některých učebnách, mimo jiné proto, že jsou dost drahé a my peníze raději využijeme jinde. To ale neznamená, že tu tyto systémy v budoucnu nenajdete, jen je zavedeme plošně až v době, kdy tomu bude situace příznivěji nahrávat.

3D modelování a vývoji softwaru se se ve škole věnují desítky studentů. -

Takže nadšení z moderního směřování školy nesdílejí všichni vaši kolegové ze sborovny?

U nás je trochu specifická situace v tom, že na škole v zásadě chybí střední generace profesorů – máme tu dvacátníky a pak kantory v generaci jejich rodičů nebo i prarodičů. A někteří z nich jsou zkrátka zvyklí na něco jiného. Zdaleka ne všichni, mnozí jsou novinkám otevření, ale přesto musíme překonávat hlavně ten pocit zažitý ve starších dobách, že student přece nemá nijak aktivně pracovat. Že má sedět v lavici a poslouchat, co mu vykládá učitel. Ještě tak může reprezentovat republiku někde ve sportu, ale rozhodně ne aktivně pracovat. Tato představa zatěžuje naše školství víc, než by laik čekal.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama