Foto: iStockphoto.com

Pro někoho nedávno, pro jiné pravěk. Jak jsme žili, když se u nás zaváděl internet

Stát chytřerozhovor 6 min čtení

Jiří Čáp založil a posléze za stovky milionů prodal portál Atlas.cz. Zároveň ale tento vizionář digitálního světa byl u toho, když se v tehdejším Československu vůbec poprvé spouštěl internet. Jaký byl tehdejší svět?

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Jiří Čáp založil a posléze za stovky milionů prodal portál Atlas.cz. Zároveň ale tento vizionář digitálního světa byl u toho, když se v tehdejším Československu vůbec poprvé spouštěl internet. Jaký byl tehdejší svět?

Související článek

Portál Atlas prodal za stovky milionů. Dnes připravuje firmy na novou éru Průmyslu 4.0

Jiří Čáp byl ve správný čas na správném místě. Se svým spolužákem z ČVUT Janem Tomčíkem z kraje 90. let zachytili nástup internetu, což vyvrcholilo založením portálu Atlas, za který investoři v roce 2008 zaplatili přibližně půl miliardy. Čáp se následně našel v projektech spojených s vesmírem. Spolupracoval například na vývoji superpočítače Amálka pro český kosmický program a podílel se na vývoji softwarů pro Evropskou kosmickou agenturu či NASA. Dnes působí jako ředitel společnosti Sprinx, která na příchod nové ekonomické éry v podobě Průmyslu 4.0 připravuje malé i velké firmy.

Třináctého února 1992 se na půdě ČVUT v Praze Československo vůbec poprvé připojilo na internet. K připojení se tenkrát použil několikatunový sálový počítač IBM, který pracoval s rychlostí 9,6 kilobitů za sekundu. Dnes jsme zvyklí počítat rychlost v desítkách megabitů za sekundu. Jedním z těch, kteří u začátku českého internetu stáli, byl i Jiří Čáp, který se svým spolužákem z ČVUT Janem Tomčíkem právě na začátku 90. let správně odhadl potenciál celosvětové sítě a vybudoval portál Atlas.

„Nejhorší bylo, že když jste byli připojení, bylo to nejen docela drahé, ale ještě jste si blokovali telefonní linku.“

Jak počátky internetu u nás vypadaly?

Lidé, co se zajímali o počítače, tehdy netvořili jedinou skupinu – existovala komunita programátorů, komunita hráčů, komunita novinářů, kteří využívali například možnost si postupně editovat texty. Mnozí z nich prostě možnost síťové komunikace nepovažovali za důležitou, nicméně ani internet nespadl z nebe. Ještě před ním tu byly takzvané bíbíesky nebo BBS, Bulletin Board System, tedy systém elektronických nástěnek. Měl jste modem, přes telefon jste se mohl propojit s nějakým konkrétním číslem a stáhnout si určité informace. Bíbíesky fungovaly většinou jako nástroj pro dvoustrannou komunikaci, takže v podstatě jako předchůdci e-mailu, ale dalo se přes ně i skupinově chatovat, což byla opravdu novinka.

On ani ten e-mail nebyl zpočátku moc populární…

Souviselo to s tím, že v počátcích internetu jeho používání zabralo poměrně dost času a energie. Dnes už na to spousta lidí zapomněla a třicátníci to ani nezažili, ale když jste se tehdy chtěli připojit, znamenalo to zapnout modem, spustit v počítači obslužný program a následně vytáčet připojení, většinou na několik pokusů. A vůbec nejhorší bylo, že když jste byli připojení, bylo to nejen docela drahé, ale ještě jste si blokovali telefonní linku, což v době před masivním nástupem mobilů třeba ve firmách představovalo značný problém. Nebylo se proto čemu divit, že lidé internet využívali jen občas. Dobře si vzpomínám, jak mi kolegové ještě v polovině devadesátých let vysvětlovali, že pokud jim posílám něco naléhavého, mám použít fax, protože e-maily si stahují tak jednou dvakrát týdně.

Pamatujete si na nějakou konkrétní situaci, na níž se daly výhody internetu dobře demonstrovat?

Naprosto přesně. Už tehdy bojovali uživatelé počítačů s viry, to se nijak nezměnilo. Viry se šířily na disketách, tehdy jediných přenosných nosičích dat, a na jiných disketách se prodávaly antivirové programy. Ovšem tím pádem se stávalo, že jste měl v počítači virovou databázi třeba půl roku starou, tudíž byl váš počítač hodně zranitelný. A ten rozdíl, když se člověk mohl připojit třeba k serveru firmy McAfee a za pár hodin si stáhnout nejnovější antivir, byl opravdu přesvědčivý. Bill Gates tomu říkal „information at your fingertips“, tedy informace na dosah. Nebyl pořádný web, nebyly obrázky, v podstatě šlo o sdílení textových informací, ale i tak byly ty možnosti neuvěřitelné.

Související článek

Zakladatel portálu Atlas: Stát boj s Uberem vzdá. Ukáže se, že nemá šanci

Jiří Čáp společně s kolegou ze studií na ČVUT založil portál Atlas, který pak úspěšně za stovky milionů prodal. Dnes patří mezi nejuznávanější odborníky na oblast Průmyslu 4.0, ve kterém vidí šanci, jak uspět ve světě, který se připravuje na masivní nástup robotizace.  Přečtěte si druhou část našeho rozhovoru.

Jak bylo prapůvodní připojení Československa a následně Česka k internetu řešeno po technické stránce?

Jediný kabel, kterým byla země k internetu připojená, vedl z rakouského Lince. Končil na ČVUT, kde bylo velikánské zařízení, které ta data zpracovalo a zobrazilo. A k tomuto koncovému přístroji na ČVUT se časem začaly připojovat další univerzity a jiné instituce, až vznikla národní síť nazvaná CESNET.

„Dnes má každý z nás v kapse tisíckrát rychlejší připojení, než jak byla tehdy připojená celá země.“

Jak to tehdy vypadalo s přenosovou rychlostí?

Nejrychlejší byla jedna čistě vědecká síť v časech před internetem, která se jmenovala BITNET. Byla čistě akademická, bez komerčního využití, a fungovala jen ve Spojených státech. Fungovala na maximální rychlosti 9,6 kilobitů za sekundu, což bylo ovšem jen teoretické, protože modemy měly většinou jen 2,4 kilobitů. Tak vypadala i typická přenosová rychlost po zavedení internetu. Když máte dnes 10 megabitů, není to žádná sláva, přitom je to asi čtyřtisíckrát víc.

Přes všechna tato technická omezení ale začalo být nejpozději v druhé polovině devadesátých let jasné, že právě přes internet vede cesta do budoucnosti – tedy přinejmenším v počítačové komunitě. Tehdy, a to bylo ze sociologického hlediska hodně důležité, po škole do zaměstnání nastupovala generace, která jako první už s počítači vyrůstala. V osmdesátých letech měli tihle kluci a holky Sinclairy, ZX Spectra nebo Commodory, psali na nich jednoduché prográmky a hlavně hráli hry. Pro starší lidi byl počítač jen jeden z mnoha pracovních nástrojů, ale pro tuhle generaci šlo poprvé o každodenní součást života. Proto mnozí v internetu zcela správně vytušili zásadní možnost, kam počítačový svět posunout.

„Jediný kabel, kterým byla země k internetu připojená, vedl z rakouského Lince. Končil na ČVUT,“ vzpomíná zakladatel portálu Atlas Jiří Čáp. -

K čemu vlastně internet v těch dřevních dobách sloužil nejčastěji?

Zpočátku jednoznačně ke komunikaci. E-mail se po počátečních rozpacích rozšířil docela rychle. Velkou popularitu si získaly i nejrůznější tematicky zaměřená diskusní fóra a skupiny. To byla zásadní změna v chování lidí. Když se někdo věnoval nějaké činnosti, třeba choval slepice speciálního druhu, mohl se najednou spojit s kolegy chovateli kdekoli na světě a vyměňovat si s nimi zkušenosti. Všechno bylo jen v textové podobě, takže na to stačila i ta šnečí rychlost. 

A pak vznikl další zásadní fenomén – portály, které rostoucí množství informací třídily a umožnily jejich prohledávání. V našich podmínkách to byl navíc fenomén hodně specifický, protože u nás na rozdíl od mnoha jiných zemí vznikly velmi brzy dva silné domácí portály, Seznam a Atlas, a později se k nim přidalo ještě Centrum.

Související článek

„Sci-fi filmaři se trefili, mýlili se vědci,“ říká nejlepší český vědec, který vyvíjí nanoroboty

Jsou nanotechnologie požehnáním, nebo naopak skrytou hrozbou? Dokážou léčit nemoci, jak to prorokoval Karel Zeman a jak o tom zpívali Tata Bojs, nebo se jich máme bát, jak radil spisovatel Michael Crichton, autor například Jurského parku?

Diskusní skupiny vlastně fungovaly jako prapůvodní sociální sítě…

To je docela přesné označení. Ze zpětného pohledu je mimochodem velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se internetová komunikace rozvíjela, kde jsou prazáklady dnešních debat a hádek na Facebooku nebo v diskusích pod články. Dnes to zní až neuvěřitelně, ale fóra vznikala úplně živelně, nikdo to neřídil ani nemoderoval, byl to v podstatě čistý punk, a přitom se k sobě uživatelé chovali nesmírně ohleduplně. Pravidlo vzájemného respektu bylo sice nepsané, ale o to víc dodržované. A nejen to, na mnoha serverech platila celkem tvrdá zásada: nejdřív několik měsíců sleduj, jak se tu diskutuje, co je v pořádku a co ne, a teprve pak se můžeš aktivně zapojit. A lidé se tomu podřídili. Při takovém nastavení bylo možné, a dokonce celkem obvyklé, že na internetu vznikaly regulérní přátelské vztahy, které se pak přenášely do skutečného světa.

„Musel jste se hlídat, abyste čas na internetu využil efektivně, na plácání hloupostí nebylo místo.“

To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. V polovině nultých let jsem byl docela aktivní na jednom diskusním fóru o fotografování a kamarády odtamtud mám kolem sebe dodnes.

Ono to funguje i dnes na Facebooku, ale tehdy jsme měli výhodu, že to ještě nebyla taková masová záležitost. Zvlášť v devadesátých letech, kdy internet pro domácnost byl spíš výjimka, připojení bylo dosažitelné hlavně v práci. Dnes už lidé úplně zapomněli, jak to bylo drahé – platila se koruna za minutu, plus telefonní poplatky, které taky nebyly úplně malé. Musel jste se hodně hlídat, abyste čas na internetu využil efektivně, na plácání hloupostí opravdu nebylo místo.

Související článek

Josef Šlerka: Čínský skóring jsou komunistické domovnice, které mají k dispozici internet

Tisíce lidí se denně nechávají ovlivnit fake news, na které nejčastěji narazí prostřednictvím sociálních sítí, obvykle Facebooku. Jak je možné, že vymyšlené zprávy mají takový úspěch? Jak vlastně vznikají fake news, které jsou uvěřitelné? Ohrožují nás? A jak má tedy člověk poznat falešnou zprávu v době podvrhů vytvářených mnohdy i umělou inteligencí? O tom jsme si povídali s Josefem Šlerkou. Známe se už řadu let a tykáme si. A platí to i pro tento rozhovor.

Takže dnes na internetu panuje demokracie se všemi svými dobrými i horšími stránkami, zatímco tehdy to byla spíše záležitost aristokracie?

Ano, tak by se to dalo říct. Když nás v diskusní skupině byly dvě stovky, v podstatě jsme se skoro všichni znali, ačkoli jsme se v životě neviděli. To se člověk samozřejmě hlídá úplně jinak, než když jste někde schovaný ve facebookovém davu.

Témata:
Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama