zdroj: Maker Faire

Jan Kužník: Maker Faire online měl i své výhody, ale doufám v návrat k normálu

Věci chytřerozhovor 7 a více min čtení

Jak přenést do online podoby festival kutilů, kde hrál vždy hlavní roli bezprostřední kontakt? Zdánlivě beznadějný úkol se podařilo organizátorům veletrhu Maker Faire vyřešit až překvapivě dobře, ačkoli s něčím podobným neměli žádnou zkušenost, nedisponovali spoustou peněz a museli v mnohém improvizovat. Ale od čeho jsou makeři, že?

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Jak přenést do online podoby festival kutilů, kde hrál vždy hlavní roli bezprostřední kontakt? Zdánlivě beznadějný úkol se podařilo organizátorům veletrhu Maker Faire vyřešit až překvapivě dobře, ačkoli s něčím podobným neměli žádnou zkušenost, nedisponovali spoustou peněz a museli v mnohém improvizovat. Ale od čeho jsou makeři, že?

„Když vláda v březnu vyhlásila karanténu, mysleli jsme si, že je s Maker Faire konec,“ přiznává jeho ředitel Jan Kužník. „Největší kouzlo kutilství a kreativních činností vůbec je přece v tom, že vám něco vzniká před očima a vy si na to můžete sáhnout… Nám připadalo úplně absurdní, že by tu přímou zkušenost měla nahradit nějaká videa na YouTube. Pak jsme si ale řekli, že by to byla škoda – v podobné situaci se ze dne na den ocitli úplně všichni organizátoři akcí a člověk buď může rezignovat, nebo se pokusí vymyslet jiné řešení. Tak jsme si řekli, že to zkusíme.“

Honza má s podobnými akcemi zkušenost z mnoha stran – není jen organizátor, ale také jeden z nejvýznamnějších technických novinářů v současném Česku, do loňského prosince vedl jako šéfredaktor magazín Technet.cz. Povídali jsme si tudíž nejen o Maker Faire, ale i o tom, jak vidí v „nové realitě“ budoucnost velkých akcí tohoto typu vůbec. (Coby kolegové se známe spoustu let, takže si při rozhovoru tykáme.)

Kdy tě napadlo převést celou akci do virtuálního prostoru?

Asi tak po měsíci lockdownu. Napřed přišla klasická šoková reakce – odmítání, přijetí a pak úplná rezignace, kdy jsme měli pocit, že vůbec nemá smysl se o cokoli pokoušet. Dnes je online akcí všude plno, ale tehdy v březnu šlo o něco úplně nového, nikdo to neuměl, nikdo s tím neměl žádné zkušenosti. Pak mě jeden kolega přesvědčil, ať o tom začnu aspoň přemýšlet, ale já o tom měl pořád pochybnosti – vezmi si, že na Výstaviště na Maker Faire chodilo deset tisíc lidí, vystavovalo na něm tři sta makerů. Říkal jsem si, copak se tohle dá nahnat na internet? Copak budou lidi tři hodiny sledovat, jak jim někdo něco vypráví ze stánků? Takhle přece internet nefunguje.

Související článek

Jak pracovat s 3D tiskárnou? Maker Faire vás to naučí z pohodlí domova

Dva roky po sobě patřil Průmyslový palác na pražském Výstavišti jeden jarní víkend kutilům, hračičkům a vynálezcům všeho druhu. Letos se Maker Faire z pochopitelných důvodů přesouvá na internet. To však neznamená, že by nestál za návštěvu.

A kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy jste se rozhodli, že to přece jenom zkusíte?

Když nám došlo, že místo obyčejného videa můžeme udělat workshopy. A ty do online prostředí převést lze poměrně snadno – v reálu makeři předvádějí svoje umění návštěvníkům osobně, ale na kameru to jde taky, dokonce občas můžou být lépe vidět různé detaily. Zpětná vazba se od reálu zase tolik neliší. A makerům přece můžeme poslat všechno, co k workshopu potřebují, dopředu poštou.

V tu chvíli se nám celý program rozdělil do dvou samostatných proudů – jedním byly workshopy, druhým přímý přenos ze stánků a doprovodných akcí. A to mi najednou začalo dávat smysl, najednou se do té online podoby dostala interakce. Došlo nám, že když si bude chtít někdo něco po vzoru makerů vyzkoušet, může to při workshopu udělat doma stejně dobře jako na Výstavišti.

Co pak následovalo?

Nejtěžší fáze vůbec – začali jsme hledat odpovědi na otázky, které ještě nikdy nikdo nemusel řešit. Jak vůbec takový přímý přenos udělat? Jak ho zkombinovat s videozáznamy, které se budou předtáčet? Samozřejmě podobné věci známe z velkých televizí, ale ty mají studia, výbavu a rozpočet, na rozdíl od nás. Takže jsme začali vymýšlet, jak v našich podmínkách přepojovat z jednoho studia do druhého, jak předávat slovo lidem z místa na místo a tak. A tohle všechno probíhalo v podmínkách nejtvrdšího lockdownu, kdy se nikdo nesměl stýkat s nikým a my neměli tušení, jak dlouho to vydrží.

Jak jste to vyřešili?

Ohromně nám pomohlo, když jsme v Říčanech našli skvělý prostor – obří bývalou kotelnu, ve které sídlí agentura Quix. Ta se stala naším nesmírně důležitým partnerem. Prostor se dal rozvrhnout tak, že by mezi jednotlivými makery zůstaly aspoň třímetrové rozestupy, mohli by najíždět z jedné strany a vyjíždět z druhé, takže by vůbec nepřišli do kontaktu a my bychom mohli točit, i kdyby zůstaly v platnosti nejpřísnější zákazy. A pak nás napadla ještě jedna důležitá věc – nebudeme točit jen workshopy a dění v centru festivalu v Říčanech, ale i přímé přenosy z míst, kam by se návštěvníci jinak nedostali.

O jaká místa se jednalo a co se na nich odehrávalo?

Například jsme se na spolupráci dohodli s bývalou ruskou raketovou základnou Bratronice, kterou obývá taková parta šílenců – převlékají se do kostýmů, které si sami šijí, vyrábějí si postapokalyptická auta, je to takový český Mad Max. A protože si opravdu důsledně dělají vše sami, od nápadů a nákresů až po svařování nebo šití, jsou to opravdu špičkoví makeři. Mají plamenomety, naftovou fontánu a kdovíco ještě.

Související článek

Děti se naučí programovat s kulatým robotem, hračky si vytisknou na přenosné 3D tiskárně

Přenosná 3D tiskárna od Polaroidu nebo malý robot, díky kterému se naučí programovat i ty nejmenší děti. Tohle nás zaujalo na akci Showstoppers, která se letos kvůli koronaviru uskutečnila online.

Už před karanténou jsme se s nimi dohodli, že na Výstavišti postaví maličkou část toho, v čem normálně žijí. Organizačně i finančně to bylo poměrně náročné, převozy aut, materiálu a tak. A v karanténě nám došlo, že se to najednou dá udělat mnohem lépe – nebudeme je nikam vozit, prostě vezmeme kameru a v přímém přenosu lidem ukážeme, jak se v Bratronicích žije a co tam dělají. Ne se třemi auty, ale se všemi deseti, co mají, a ne nějakou miniaturní část, ale celou vesnici. Tady nám začala online forma dávat ještě větší smysl.

Znamená to, že online podoba dokázala festival částečně i obohatit? Že jste mohli nabídnout návštěvníkům zážitky, které by při skutečném veletrhu možné nebyly?

Snad ano. Ale zároveň to zase znamenalo technické těžkosti s tím, jak si jednotlivé záběry v rámci živého vysílání předávat, aby nevznikaly prostoje

Počkej, vy jste to celé vážně vysílali živě?

Původně jsme měli představu, že to opravdu uděláme celé naživo, což samozřejmě všem zkušenějším připadalo jako střelený nápad – mnohem jednodušší je si všechno předtočit, navíc málokdo pozná rozdíl. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis, protože kompletně živý streaming by byl opravdu nad naše síly, a část programu jsme tedy předtočili.

Jaké technické řešení jste zvolili? Vyrobili jste ho sami, nebo jste ho koupili na zakázku? Nebo jste využili nějaký systém, který je volně k dispozici?

Osvědčila se nám kombinace několika řešení, na kterou jsme přišli v podstatě náhodou. V jednu chvíli se na tom celý projekt málem zadrhl – kdybychom se o něco podobného pokoušeli za běžné situace, zcela jistě by to daleko přesahovalo naše finanční možnosti. Na vysílání přenosů jsme byli domluveni s internetovou televizí Mall TV, ale to by samo o sobě nestačilo.

Naštěstí jsme narazili na zmíněnou agenturu Quix, která přímé přenosy umí. Když jsem viděl, co je to za práci, došlo mi, jak naivní jsme byli – celou dobu jsme si říkali, že to „nějak uděláme“, a teď mi bylo jasné, že by se nám to rozhodně nepovedlo. Díky Quixu jsme mimo jiné získali studiové místnosti se zeleným pozadím, které se dalo klíčovat. Pak už jsme si mohli vymyslet virtuální studio se dvěma moderátory a celé to začalo vypadat aspoň trochu jako profesionální práce, která není zbastlená na koleni. A kromě toho jsme začali hodně využívat systém Zoom, přes který jely workshopy.

Ten byl samozřejmě tou dobou hodně populární, využívala ho spousta firem k virtuálním meetingům, vyučovalo se přes něj ve školách a tak.

Přesně tak, a to byl trochu problém – občas různě a nepředvídatelně snižoval kvalitu přenosů, což ovšem dělaly i jiné podobné technologie. Když se na virtuálním meetingu na chvíli rozostří obraz, nic se neděje, ale když předvádíš, jak se něco vyrábí, a najednou se sníží rozlišení a diváci místo každého šroubku vidí barevnou skvrnu, je to slabší. Snažili jsme se to řešit aspoň tím, že jsme si ve spolupráci s jednou firmou zřídili v Zoomu virtuální místnosti pro každý workshop zvlášť. Fyzicky se odehrávaly v té obří bývalé kotelně.

Související článek

Liberečtí technici vyvíjejí unikátního robota pro 3D tisk velkých budov

Technická univerzita v Liberci vyvíjí robotické rameno pro 3D tisk ve stavebnictví . Zařízení, které umožní výrobu rozsáhlých či vícepodlažních budov přímo na staveništi, se chystá patentovat. 3D tisk se zatím uplatňoval v jiných oblastech a jeho využití ve stavebnictví je zatím ve fázi experimentů. Například v Českých Budějovicích by ale měl do léta vyrůst prototyp 3D tištěného domku Prvok ze speciálního betonu.

Jak si při natáčení vedli samotní autoři či protagonisté workshopů? Zvládali to bez problémů? Přece jen je to jiný styl práce.

Občas s tím byly problémy. Mysleli jsme si, že tohle půjde hladce, jenže jsme byli ovlivněni videi z USA, kde mají makerské workshopy na YouTube velkou tradici z doby dávno před covidem. Jenže u nás ne, tady jsou lidé zvyklí jezdit na akce osobně a předvádět vše naživo. A pak zjistili, že se opravdu nedá točit s jedním telefonem, který si před sebe postaví. Takže jsme najednou potřebovali profesionálního kameramana, nebo ještě lépe kameramana a ještě jednu statickou kameru, a tím pádem živý střih. Jen pár makerů nám dodalo vlastní předtočené workshopy, které se daly použít, nebo dokázali vysílat živě v obstojné kvalitě.

Z toho, co říkáš, vyplývá, že to celé muselo stát dost peněz – studio, výbava, kameramani, další personál… Přitom to ani částečně nepokrylo vstupné jako na běžném veletrhu, návštěvníci nic neplatili. Jak jste to zvládli financovat?

Skončili jsme na nule, což mi připadá jako velký úspěch. Hodně nám pomohla PR agentura Taktiq, která Maker Faire dělá od začátku. Jediná možnost byla získat partnery, bez kterých se Maker Faire ostatně nedá dělat ani v klasické podobě, vstupné náklady nepokryje. Nakonec se nám jich nepodařilo získat tolik, kolik jsme potřebovali, ale ten hlavní, tedy Prusa Research, do toho naštěstí šel a díky němu jsme to mohli celé uskutečnit. Kromě nich nám hodně pomohl i Hornbach. A skvělou cenu nám nabídl i samotný Quix, na to, kolik služeb jsme od nich využívali. A to jsme jim pár dní před akcí ještě museli snížit rozpočet. Jsem jim vážně vděčný. Ovšem tohle byla naprosto ojedinělá situace, příště bychom to rozhodně opakovat nemohli. Buď bychom partnerů potřebovali mnohem víc, nebo bychom museli zpoplatnit přístup.

Jak se online podoba líbila samotným makerům?

Většinou byli spokojeni. Hlavně ti menší, jejichž produkce na Výstavišti obyčejně trochu zaniká vedle spektakulárních stánků, kde stříká voda, šlehají plameny, stoupá dým a tak. V detailních záběrech byla vidět i mnohem subtilnější činnost a každý měl na prezentaci deset minut, takže to bylo všeobecně férové.

Někdy se mluví o tom, že přesun akcí do online podoby jim sice bere jisté kvality, ale zase jiné přidává. Když se dřív konal veletrh na nějaké téma v San Francisku a člověk chtěl být u toho, musel si koupit letenku a vypravit se tam, což stálo spoustu času a peněz. Dnes se stačí posadit v Praze k počítači. Nemá pandemie nakonec i nějaké dobré důsledky?

Související článek

Robot montoval autosoučástky, teď pomáhá ve zdravotnictví

Potkal Angelu Merkelovou a Baracka Obamu, dirigoval koncert Boticelliho a dokonce vystupoval v jedné televizní talk show. Pak začal montoval součástky do aut, dnes zase pomáhá ve zdravotnictví. Tohle není zajímavý životní příběh člověka, ale cesta kolaborativního robota YuMi. Ten se nyní díky vědcům z brněnské VUT zapojí do boje proti onemocnění covid-19.

Přiznám se, že se přesunu akcí na internet spíš bojím, nevidím to rád. I když je samozřejmě občas dobré, že se jich můžeme zúčastnit na dálku. Dám ti příklad – starty vesmírných raket v USA. Samozřejmě je skvělé, že NASA i soukromé firmy už nějakou dobu promítají všechny starty online a nemusíme do Ameriky létat a riskovat, že nevyjde počasí a start se odloží, navíc má člověk všechny informace přehledně po ruce. Ale ta živá skutečnost je na druhou stranu nezastupitelná, už kvůli tomu, že tě na místě třeba napadne otázka, na kterou ti nejlépe odpoví nějaký technik, který se při online prezentaci vůbec nedostane ke slovu. A ty díky tomu získáš informaci, kterou nikdo jiný mít nebude. A úplně stejně to funguje na velkých technických veletrzích, třeba na CES v Las Vegas nebo na MWC v Barceloně. Prostě na vlastní oči zjistíš podrobnosti, které třeba jiným uniknou.

Mám podobný názor. Ostatně symbolicky právě odvoláním MWC celý globální koronavirový průšvih začal. Jak vidíš budoucnost takových akcí dál? Vrátí se vůbec ještě ty největší veletrhy do původní podoby?

Já doufám, že ano. Protože jinak by to znamenalo, že všichni, co se živí výstavnictvím, což nejsou jen organizátoři, ale také spousta dalších lidí, co staví stánky, píší texty, dělají catering a koneckonců třeba provozují hotely v okolí, přijdou o práci. A bez těch velkých veletrhů by svět techniky opravdu zchudl.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama