foto: Kristýna Svobodová

Magdalena Davis: Otevření dat je základ pro lepší rozhodování

Stát chytřerozhovor 6 min čtení

Proč obce potřebují v boji s koronavirem otevřená data? A jaký vliv na situaci samosprávy měly krajské volby loni na podzim? Odpovídá starostka Mníšku pod Brdy a spolupředsedkyně Strany zelených Magdalena Davis.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Proč obce potřebují v boji s koronavirem otevřená data? A jaký vliv na situaci samosprávy měly krajské volby loni na podzim? Odpovídá starostka Mníšku pod Brdy a spolupředsedkyně Strany zelených Magdalena Davis.

Související článek

Otevřená data jsou cesta jak se zlepšit. Pokud dáme pozor na soukromí.

"Až současná pandemie naplno odhalila, v čem všem jsme zaspali a co teď musíme narychlo dohánět," zaznělo 8. března na zahájení konference Open Data Expo „Když se Estonsko rozhodlo v roce 1996 pro postupnou digitalizaci celé státní správy, považovala to řada odborníků po celém světě za módní výstřelek, kterým se chudý postsovětský stát snažil odlišit od svého okolí. Po patnácti letech už bylo jasné, jak prozíravý a dobrý krok to byl, a ostatní země, nás nevyjímaje, se vydaly na podobnou cestu, na níž jsme se Estonsku dívali z pořádné dálky na záda.“

Na jedné vědecké konferenci v Izraeli nedávno zaznělo, že se s koronavirovou pandemií nejlépe bojuje na regionální úrovni – tamější zkušenosti ukazují, že samospráva zvládá šíření krotit lépe než centrální vláda. Co si o tom coby starostka šestitisícového města myslíte?

V obecné rovině určitě souhlasím, jsem velkou příznivkyní decentralizace. A před rokem při začátku pandemie se skutečně ukázalo, že první kruh obrany stojí na samosprávě. Každý starosta se najednou musel postarat, aby lidé měli aspoň nějakou ochranu, aby měli dezinfekci, musel rozhodnout o základních opatřeních v obci. Na druhou stranu má ale tenhle přístup velká rizika – krizi těchto rozměrů je potřeba řídit centrálně, jinak ji neřídí nikdo.

Jak by tedy podle vás vypadal ideální systém, v němž by vláda i samospráva měly optimálně rozdělené pravomoci?

Klíčem k tomu, aby to na obou stranách fungovalo nejlepším možným způsobem, jsou otevřená data. Optimální by bylo, aby obce měly přístup do databází, z nichž by bylo jasně znát, jak rychle se v nich nákaza šíří, kolik nakažených se vyléčí, kolik z nich bylo hospitalizovaných nebo potřebovalo intenzivní péči a tak. Když taková data samospráva má, dokáže dělat informovaná rozhodnutí. Pak by obce samostatně mohly třeba zavádět přísnější opatření v případě, že u nich zrovna probíhá lokální vlna – z praxe víme, že čím dříve se taková opatření zavedou, tím jsou účinnější a mohou být kratší. Naposledy se to naplno ukázalo v Karlovarském kraji.

Související článek

Jak mohlo vypadat očkování proti covidu-19 v digitalizovaném zdravotnictví

Pozor. Toto není utopie. To, co budu popisovat, v některých zemích skutečně funguje a pomáhá k efektivitě a přívětivosti zdravotního systému. Ne náhodou je Izrael tak rychlý v očkování proti covidu-19. Je to také proto, že má velmi dobře digitalizovaný zdravotní systém. Data tečou a klienti s lékaři komunikují za pomoci digitálních technologií.

Ano, tam to v jisté fázi bylo opravdu vážné, ale po odeznění lokální vlny jsou na tom v porovnání se zbytkem země zase dobře…

A kdyby měli příslušné pravomoci a k tomu ta potřebná data, mohou naopak třeba výrazněji rozvolnit, protože by viděli, že u nich v tuto chvíli hrozí mnohem menší riziko šíření nákazy než ve zbytku Česka.

O čem dnes vlastně může samospráva rozhodovat nad rámec vládních opatření?

Než celá země spadla do nejtvrdšího lockdownu (rozhovor vznikal v březnu, kdy na území celého Česka platila zatím nejpřísnější opatření, pozn. autora), měli jsme možnost rozhodovat o provozu našich mateřských škol. V nejpřísnější uzávěře ovšem máme kontrolu jen nad veřejným prostorem v obci. Můžeme se třeba rozhodnout, jestli necháme otevřená dětská hřiště a budeme je pravidelně dezinfikovat, nebo je zavřeme. A už jsme zase u toho – abychom se mohli kvalifikovaně rozhodovat, potřebujeme maximální množství co nejaktuálnějších dat.

Související článek

Internet by měl dostat každý, kdo ho chce, a v kapacitě, kterou potřebuje, říká Michal Manhart

Bez vysokorychlostního internetu současná společnost fungovat nemůže. Proč by se při jeho výstavbě ale měli angažovat starostové obcí? A jaké jsou nejčastější obtíže při budování rychlých sítí?

Dá se předpokládat, že až se situace zlepší a lockdown skončí, budete mít pravomocí víc?

Do značné míry máme možnost ovlivnit třeba konání kulturních akcí. Nejvýraznější zkušenost v téhle oblasti máme z loňského léta, kdy se konala tradiční Skalecká pouť. Opatření byla sice mnohem volnější, ale přece jen úplně běžnou podobu pouti neumožňovala – sjíždí se nám na ni až dva tisíce lidí z celého regionu. A my si lámali hlavy, zda ji úplně zrušit, nebo ji uspořádat v nějaké omezenější podobě. Nakonec jsme se rozhodli, že ji rozdělíme do sektorů, poradili nám to bezpečnostní experti a dopadlo to dobře, ale mít tehdy víc dat, rozhodování by bylo podstatně jednodušší.

Jak byste za uplynulý covidový rok zhodnotila spolupráci centrálních úřadů a místních samospráv, zejména co se dat a informovanosti týče?

Začátky byly opravdu tristní. Na začátku dostávaly samosprávy informace z krizového portálu. Ten vznikl během povodní a sám o sobě je skvělý, ale v téhle situaci nestačil, hlavně proto, že ústřední krizový štáb vznikl s velikým zpožděním. Zprávy z krizového řízení se k nám dostávaly se zpožděním dvou tří dnů, což není k ničemu. Když jsem se doma dívala na zprávy, dozvěděla jsem se víc než touhle oficiální cestou. Časem se to vyrovnalo, když se krizového řízení ujalo ministerstvo vnitra.

Odehrály se v průběhu roku ještě nějaké další důležité změny?

Ano, a velmi výrazné – souvisely s krajskými volbami. Když ve Středočeském kraji vládlo hnutí ANO, nedostávali jsme od kraje informace prakticky žádné. Od úřadu vedeného dnešní hejtmankou Peckovou dostáváme každých pár dní velmi jednoduché infografiky, které můžeme dát rovnou na web pro občany, za což jsem velmi vděčná. Zprávy od celostátního krizového štábu jsou totiž pořád hodně kusé, pro občany jsou nepřehledné a my s nimi máme spoustu práce. Informace od kraje jsou mnohem praktičtější. Je skvělé, když si starostové v celém regionu nemusejí psát zprávy sami, ale dostanou je v použitelné formě z krajského úřadu. Podle mě je jedním z důvodů i to, že současná hejtmanka byla dřív starostkou, a tudíž ví, co obce trápí.

Vládní instituce nejsou v krizi pro obce jediným možným partnerem. Jak vypadala spolupráce samospráv se soukromým sektorem?

Hned na počátku pandemie mě překvapilo, jak rychle se soukromé firmy dokázaly v situaci zorientovat, a hlavně jak rychle nabídly pomoc. Šily a rozdávaly roušky, kupovaly a rozdávaly ochranné pomůcky, byla jsem z toho úplně dojatá. Jenže krize se vlekla a role se začaly otáčet, firmám ubývaly zakázky a my jsme začali pomáhat jim, třeba pomocí inzerce. V krizových časech si prostě musíme pomáhat navzájem.

Související článek

Raul Rikk: Digitalizovaný stát Estonsku pomohl ustát koronavirovou krizi

Jak se bránit obchodům, které podle kupeckých počtů vypadají výhodně, ale ve skutečnosti představují bezpečnostní riziko do budoucna? Proč je digitální společnost při zvládání koronavirové pandemie úspěšnější než ta tradičněji zaměřená? A do jaké míry mohou být riskantní elektronické volby? Více o tom říká Raul Rikk, který v Estonsku odpovídá za kybernetickou bezpečnost.

S tím je ovšem spojené i riziko vendor locku – pro spoustu firem je samospráva příjemným stálým klientem, o kterého není nutné bojovat s konkurencí, protože ho mají pojištěného díky uzavřeným proprietárním řešením na roky dopředu…

Ano, a to je velký problém. Do velké míry si za to samosprávy můžou samy – mnozí starostové vůbec nevědí, jak data obecně fungují. Na druhou stranu změna občas není jednoduchá. V Mníšku jsme například loni dospěli k názoru, že bychom rádi změnili dodavatele městského informačního systému, protože je opravdu drahý. A pak jsem zjistila, že to je prakticky nemožné – dat je tolik, že jen jejich transformace by město stála až dva miliony a trvala by rok až dva, a pro to nikdo na úřadě nezvedl ruku. Ani se nedivím, máme na starosti i další věci a tohle prostě není úplná priorita, nemáme sílu to změnit. Takže se dodavatel informačního systému nezměnil a platíme ty velké peníze pořád.

V úvodu rozhovoru jste si stěžovala na nedostatečnou otevřenost dat ze strany státních úřadů. Je to u soukromých firem lepší?

Jak kde. Oslovili jsme třeba jednu firmu, aby nám udělala systém chytrého veřejného osvětlení, připadalo nám to jako dobrý nápad. Pak jsme ale zjistili, že čipy v těch lampách sbírají data a posílají je do soukromého systému, a pokud budeme chtít, možná je dostaneme taky. Ale už se nedovíme, co s nimi udělala ta soukromá firma. Podle mě se tohle musí transparentně ošetřit ve smlouvách, což dosud nefungovalo.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama