Zdroj: YouTube

Anna Du, dívka, která chce čistit oceány

Věci chytřerozhovor 7 a více min čtení

Mezi univerzitními profesory, vědci a lidmi z byznysu působí Anna Du poněkud nepatřičně – je jí totiž teprve čtrnáct let. Přesto patří k hostům prestižních konferencí. Prakticky na koleně totiž dokázala sestrojit robota, který pomáhá řešit jeden z nejpalčivějších problémů dnešní doby – znečištění oceánů mikroplasty.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Mezi univerzitními profesory, vědci a lidmi z byznysu působí Anna Du poněkud nepatřičně – je jí totiž teprve čtrnáct let. Přesto patří k hostům prestižních konferencí. Prakticky na koleně totiž dokázala sestrojit robota, který pomáhá řešit jeden z nejpalčivějších problémů dnešní doby – znečištění oceánů mikroplasty.

Související článek

Andrej Babiš otáčí. Inovátorské firmy už podle něj nejsou „na prd“, ale tvoří základ české ekonomiky

Po nástupu Andreje Babiše do premiérského křesla se digitalizace státu stala jedním z velkých a nahlas probíraných bodů vládního programu, o čemž svědčí i fakt, že se ocitla na předních příčkách programového prohlášení vlády. Od té doby uplynul víc než rok a premiér vystupuje na jedné konferenci za druhou, kde jsou digitalizace, internet a umělá inteligence hlavními tématy. Rozhovor čistě o digitalizaci s ním ale ještě nevznikl. A tak jsme se zeptali my.

Začalo to obyčejnou dětskou zábavou – drobná Američanka s čínskými kořeny, žákyně sedmé třídy jedné školy v Bostonu, si jednou na pláži sbírala kamínky. Přitom si všimla, že je písek plný maličkých kousků plastu. Začala si o tom zjišťovat víc a zjistila, že se rozhodně nejedná o lokální problém její oblíbené pláže.

„Nedalo mi to spát, musela jsem na tu znečištěnou pláž pořád myslet. Po nějaké době jsem si přečetla, že se do oceánu každoročně dostane osm milionů tun umělých hmot,“ vysvětluje. „Lidé vyhazují do moře nejrůznější plastový odpad a vlny ho rozemelou na kousky, které mají v průměru maximálně pár milimetrů. Mikroplasty ničí mořské dno a hlavně pronikají do těl rybám, takže následně škodí i nám – končí nám doslova na talíři. Napadlo mě, že s tím zkusím něco udělat.“

Základ je úplně jednoduchá ponorka z několika PVC trubek.

Tehdy vám bylo dvanáct. Jak se v tomto věku dostane obyčejná školačka z Bostonu ke znalostem, které jí umožní vytvořit funkční zařízení na čištění mořského dna?

Mě robotická věda vždycky zajímala a mám štěstí, že mě v tom podporovala rodina. Hned od začátku mi bylo jasné, že se na hledání mikroplastů nejlépe hodí podmořský robot na dálkové ovládání, tedy něco, pro co se v angličtině používá zkratka ROV (remote operated underwater vehicle, pozn. red.). Po technické stránce se nejedná o bůhvíjak obtížnou záležitost, něco podobného běžně sestavují lidé mého věku v technických kroužcích. Zkoušela jsem různé varianty technických řešení. První pokusy nebyly k ničemu, ale pak jsem najednou přišla na systém, který fungoval. Základ je úplně jednoduchá ponorka z několika PVC trubek.

Dobře, ale přece jen je rozdíl mezi robotem na hraní, který vytváří parta sedmáků ve školním kroužku, a zařízením, o němž píše celý svět…

Je pravda, že od jisté doby jsem se tomu věnovala docela intenzivně. MIT (Massachusetts Institute of Technology, jedna z nejlepších univerzit na světě, pozn. red.) pořádá každou sobotu semináře pro mládež, na které jsem začala chodit. To byla výborná škola. Měli jsme k dispozici spoustu materiálů a hlavně nás učili profesoři, kteří na MIT normálně přednášejí a vedou výzkum. K něčemu takovému se jen tak z ulice nedostanete.

Jak robot po technické stránce funguje?

Má jediný úkol – detekovat přítomnost mikroplastů na mořském dně, což ovšem vůbec není jednoduché, protože mikroplasty jsou v podstatě neviditelné. Můj prototyp používá několik detekčních systémů zároveň. Tím základním je systém senzorů pro takzvanou infračervenou spektroskopii. To je metoda, při níž se detekuje struktura objektů s různou vlnovou délkou, jejich chemické vlastnosti a podobně. Robot tak snadno dokáže poznat, co je plast a co jsou přírodní materiály. Další senzor je optický – dokáže rozeznat barvy. Některé z nich se ale v přírodě nevyskytují, takže je jasné, že se jedná o mikroplasty.

Související článek

Obnova katedrály Notre Dame: hledá se počítačový model mrtvého amerického kunsthistorika

Hořící katedrálu Notre Dame v Paříži vyděšeně sledovala v přímém přenosu celá Evropa. Zničené krovy ještě nepřestaly doutnat a už se rozběhly vzrušené debaty o tom, zda a jak se škodu podaří nahradit. V cestě ovšem stojí jeden zásadní problém – nejenže se zatím přesně neví, kolik škody na nosné konstrukci vlastně požár a následné hašení způsobily, ale neexistuje ani žádná přesná stavební dokumentace, podle níž by se rekonstrukce mohla řídit. Nebo ano?

A zařízení dno také rovnou čistí?

Ne, tím jsem se vůbec nezabývala. Existují různé způsoby, jak dno čistit, používají se k tomu nejrůznější přístroje. Úkolem mého robota je mikroplasty objevit a případně k nim čisticí zařízení poslat.

Což znamená, že musíte mikroplasty nejen detekovat, ale také lokalizovat…

Ano, ale zrovna tohle bylo poměrně jednoduché vymyslet. Robot je vybaven podmořskou GPS jednotkou, která neustále udává a zapisuje jeho polohu. GPS pod vodou samozřejmě nefunguje úplně přesně, takže jsem robota vybavila i senzory tlaku a slanosti, které udávají hloubku a dohromady už určují polohu relativně obstojně. Vše běží v reálném čase, takže na záznamu vidíte, kde se robot v jakou chvíli pohybuje. A stejně tak v reálném čase se zapisuje měření senzorů, tudíž pak stačí obě časové linky srovnat a můžete jít na vybrané místo najisto.

Mám dojem, že se o mikroplastech pořád hodně málo ví, na to, jaký problém představují.

Jak probíhá vyhodnocování toho, co robot pod vodou objeví?

K tomu bylo potřeba naprogramovat systém využívající strojového učení. Je fakt, že tímhle se zabývám dodnes, protože je na tom pořád co vylepšovat. Samozřejmě se snažím dospět do fáze, kdy bude robot fungovat zcela autonomně, včetně toho, že se bude sám pohybovat a nebude potřebovat žádné řízení ze břehu.

V jakém stadiu vlastně momentálně celé zařízení je?

Zatím mám hotový prototyp, který dokáže detekovat mikroplasty v okamžiku, kdy na ně narazí. V tuhle chvíli pracuji na tom, aby byl schopný na základě vlastních zkušeností a strojového učení předvídat, kde se mikroplasty nacházejí, a sám se za nimi přesouvat. Je to poměrně obtížný úkol, protože oceánské dno je hodně rozmanité prostředí a robot musí zpracovávat poměrně hodně informací.

Máte nějakou představu, jak dlouho by přesun do této další fáze měl trvat?

Než se robot naučí sám pohybovat a vyhledávat mikroplasty, chce to ještě aspoň dva tři roky. To je zatím jediná fáze, kterou mám rozmyšlenou – mezitím i umělá inteligence projde nějakým vývojem, takže se až následně uvidí, kam přesně projekt rozvíjet dál.

Související článek

Život vězně s elektronickým náramkem: denně k nabíječce, bez fotbalu a piva

Půl roku ostrého provozu mají za sebou elektronické náramky pro vězně. Vyzkoušelo si je už 174 odsouzených. Jedna žena se s náramkem nad kotníkem neztotožnila natolik, že jí soud přikázal nastoupit do vězení skutečného. Stát za 280 náramků za šest let zaplatí 93 milionů korun.

V současnosti pořádáte na crowdfundingovém serveru Kickstarter kampaň, která by vám měla vynést prostředky na sepsání knihy, už má i název – Mikroplasty a já. Co si od toho slibujete?

Mám dojem, že se o mikroplastech pořád hodně málo ví, na to, jaký problém představují. Tedy lidé většinou vědí, že existují, že plavou v moři a že je to problém. Ovšem jak vznikají, jak přesně škodí a co od nich hrozí? Na tyto otázky zná odpověď málokdo. V knize bych to všechno chtěla vysvětlit. Ale to není jediný účel jejího vydání – chci přesvědčit mladé lidi po celém světě, že se i oni můžou pustit do řešení velkých problémů. Není to nic nemožného, spousta potřebných informací je volně k dispozici.

Ostrovy plastového odpadu na hladině a mikroplasty u dna, to je úplně jiná otázka.

Také nejste jediná, kdo měl podobný nápad. Znáte třeba práci šestnáctiletého Nizozemce Boyana Slata? Ten se také věnuje čištění moře, jen se zaměřuje na hladinu, ne na dno.

Ano, sleduji jeho práci, ale je pravda, že se každý soustředíme na něco úplně jiného – ostrovy plastového odpadu na hladině a mikroplasty u dna, to je úplně jiná otázka. Čištění hladiny je obrovsky těžká práce, protože to je opravdu neuvěřitelné množství odpadků. Ovšem na druhou stranu je vidíte na první pohled i z letadla, zatímco mikroplasty v hloubce musíte napřed objevit.

A co si myslíte o iniciativě mladé Švédky Grety Thunbergové, které se v posledních měsících daří dostat do ulic mladé i starší lidi po celém světě, aby burcovali politiky kvůli klimatické hrozbě? I ona je vaší generační souputnicí…

Ona se nezabývá vědou a já zase nerozumím politice. Nevím, jestli bych dokázala někoho takhle oslovit, nemám na to moc povahu. Ale samozřejmě si myslím, že i tohle je nesmírně důležité, protože klimatické změny neznají hranice a naše generace s nimi bude muset žít, až tenhle svět podědíme. Čili ano, jsem ráda, že dělá, co dělá, pro budoucnost je to rozhodně důležité.

Související článek

Umělá inteligence dokončila dílo Antonína Dvořáka. Hudbu si ve své „mysli“ broukala jako skladatel

Na světě je nová skladba Antonína Dvořáka. 115 let po jeho smrti ji za něj dopsala umělá inteligence. Software s názvem AIVA je jedinou neuronovou sítí, která má tu výsadu, že je oficiálně autorem hudby. Ve všech ostatních případech jsou to vždy jen lidé. Najdete ji už pod několika skladbami z různých koutů světa.

A jak si svou osobní budoucnost vlastně představujete vy?

Chci být environmentální inženýrka – ráda bych spojila to, co mě baví, tedy techniku, s tím, co je důležité, čili s péčí o životní prostředí. Příjemné s užitečným.

 

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama