foto: Tomáš Hejzlar

Předseda Pirátů Bartoš: „Kauza Huawei nebyla nafouknutý balónek“

Stát chytřerozhovor 7 a více min čtení

V Parlamentu procházejí důležité zákony a vláda tvrdí, že digitalizace jede jako dobře namazaný stroj. Vliv má i to, že na některých věcech se poslanci dokážou shodnout napříč stranami. Příkladem může být takzvaná digitální ústava, díky které obyvatelé Česka mají během pěti let mít možnost komunikovat s úřady a státem elektronicky z pohodlí domova nebo z mobilního telefonu. Jednou z vůdčích postav prosazení tohoto zákona byl Ivan Bartoš, předseda Pirátů.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

V Parlamentu procházejí důležité zákony a vláda tvrdí, že digitalizace jede jako dobře namazaný stroj. Vliv má i to, že na některých věcech se poslanci dokážou shodnout napříč stranami. Příkladem může být takzvaná digitální ústava, díky které obyvatelé Česka mají během pěti let mít možnost komunikovat s úřady a státem elektronicky z pohodlí domova nebo z mobilního telefonu. Jednou z vůdčích postav prosazení tohoto zákona byl Ivan Bartoš, předseda Pirátů.

Ivan Bartoš navzdory své snaze zároveň připouští, že lidé by kromě možnosti komunikovat s úředníky elektronicky měli mít vždy příležitost využít i papírovou volbu. Ne každému zkrátka může komunikace s úřady přes počítač vyhovovat. „Zároveň by ale mělo probíhat vzdělávání, které ukáže, proč je papírová volba špatná. Například řada lidí platí telefonní služby u přepážky, protože dostávají vytištěné vyúčtování. Jenže je to stojí peníze navíc. Přitom internetové bankovnictví používají i seniornější klienti. To je zapotřebí lidem ukazovat,“ vysvětluje Bartoš.

Dělá tedy vláda digitalizaci dobře?

Vládě musíme přiznat plus za to, že rozjela akci Digitální Česko. V rovině koncepce digitálního Česka s jeho pilíři i angažování vládního zmocněnce je udělaná dobře. Špatně ale je, že nemá podporu žádného ministerstva. Vládní zmocněnec pro IT nemá vlastní rozpočet a musí vyjednávat podporu skrze jednotlivé resorty. Od financí získává peníze a pak v jednotlivých resortech prosazuje digitalizaci agendy. Takže ve 490 milionech korun, které šéfka ministerstva financí Schillerová na projekty v letošním roce uvolnila, nejsou ty nejdůležitější věci – lidské zdroje, vzdělávání v oblasti IT či změny platových podmínek.

A co v Parlamentu?

V Poslanecké sněmovně se v legislativní rovině daří. Hlasování o digitální ústavě, která vznikala pod Výborem pro veřejnou správu a regionální rozvoj, jemuž předsedám, bylo docela ojedinělé. Šlo o spolupráci Poslanecké sněmovny, poslaneckých klubů a jejich expertů, ICT Unie, vlády, RVIS (Rada vlády pro informační společnost, pozn. red.) a vládního zmocněnce pro IT Vladimíra Dzurilly. Bylo celkem obtížné zlomit například vnitro, ale už před půl rokem jsme získali podpis memoranda, kde se všechny poslanecké kluby i ministr Hamáček zavázali, že budou podporovat nejen návrh zákona, ale i realizaci. Ta spočívá v uvolňování rozpočtu v následujících pěti letech.

Související článek

Sněmovna schválila digitální ústavu. Lidé získají právo komunikovat se státem přes internet

Sněmovna dnes ve třetím čtením schválila zásadní zákon české digitalizace, který garantuje občanům postupně do pěti let možnost komunikovat s úřady a státem elektronicky z pohodlí domova nebo z mobilního telefonu. Završila se tak více než roční konstruktivní spolupráce sněmovních politických stran, odborníků z komerční sféry a resortů ministerstev. Návrh připravila skupina pod Výborem pro veřejnou správu vedená předsedou Pirátů Ivanem Bartošem.

Sněmovna pak, snad i díky mému vyjednávání o zařazování na plénum a zkracování termínů ve finální fázi, schválila v tomto roce ve třetím čtení i SONIU, tedy bankovní identitu. Proti občankám s čipem, které nic moc neumějí a budou se měnit řadu let, to najednou až dvěma milionům uživatelů umožní digitálně komunikovat se státem s přihlašováním přes dnes poměrně běžné internetové bankovnictví.

Důležité je i zavedení digitální technické mapy. Nejen pro urychlení stavebného řízení, ale i pro budování optických sítí. Česko má sice super LTE, ale optiku má jen CETIN – tedy Kellner – a nechce se o ni moc dělit (CETIN je součástí investiční skupiny PPF Petra Kellnera, pozn. red.). To jsou tři velké zákony během prvních dvou let Poslanecké sněmovny. Důležité je, že to jde. Kdo si to v danou chvíli přivlastní, je poměrně jedno.

Co přijde dalšího?

Spousta věcí. Není to tak, že se zákon schválí a máme zdigitalizováno. Úkolem vládnoucích stran i opozice je, aby se projekt Digitální Česko začal naplňovat lépe než v předchozích dvaceti letech. I když máte super koncepci a zákon, který ukládá státu povinnost digitalizovat a občanovi právo digitálního přístupu, mohlo by se totiž lehce stát to, co se přihodilo dříve. Mohou vzniknout vendor locky (závislost na konkrétní technologii a dodavateli, který si pak může diktovat ceny, pozn. red.). To je zapotřebí hlídat. Naštěstí na to nejsme sami, je spousta organizací, které na státní zakázky dohlížejí.

Takže řečeno s klasikem: „obtíže hor jsou za námi, teď nás čekají obtíže rovin“?

Řada lidí, možná ani premiér, si neuvědomují, že nemůžete prostě bouchnout do stolu. I Vlado Dzurilla (vládní zmocněnec pro IT, pozn. red.) říkal, že nestačí, aby lusknul prsty, a ministerstvo převede svou agendu do digitální podoby. V podnikání můžete dělat to, co vám zákon nezakazuje, zatímco ve státní správě můžete dělat jen to, co vám zákon povoluje.

Nemůžete dát třicet milionů na projekt, když nemáte zákonnou povinnost ho dělat. To byste se také mohl za dva roky ohledně hospodaření zodpovídat nějakému úřadu nebo neprojít kontrolou NKÚ. Byl tu proto i jistý ostych na straně ministerstev. Digitální ústava – pojďme ten zákon tak nazývat – ustanovuje povinnost digitalizovat. Teď už pro to zákonný důvod je. A to je unikátní moment.

Související článek

Šéf ICT Unie Zajíček: Do pěti let bude státní správa digitální

Zdeněk Zajíček je jednou z nejvýraznějších postav českého e-Governmentu. Předseda ICT Unie, distingovaný právník, který rozjížděl Czech Point a který vyjednává podporu digitálním vizím i v poslaneckých klubech KSČM a SPD. Zároveň tvrdí, že český digitální stát se může směle měřit s Británií a Dánskem. A nevidí problém třeba v tom, abychom si firmu namísto na úřadu zakládali v bance.

Do přípravy využití bankovní identity pro přístup k eGovernmentu se zapojili i experti z komerčních firem, šlo o bankovní unii a ICT Unii.

U každého stolu sedí ti, kteří mají na projednávané agendě zájem. Já jsem politik a zajímá mě to, aby fungoval eGovernment a občané měli digitální služby. Těm se zodpovídám. Komerční sféra, firmy, které jsou v ICT Unii, chtějí byznys. A také pohodlí. I pan Zajíček (předseda představenstva ICT Unie, pozn. red.), je uživatel, musí vyplňovat formuláře a počítat daně. Musíte to poskládat tak, aby byl zájem vyvážený na všech stranách. Komerční sektor se na přípravě podílel a bude z digitalizace těžit. Jednak jako uživatel, ale jde i o byznysové příležitosti pro následující roky. Ale je zapotřebí to ohlídat.

Co je pro komerční firmy vstupenkou ke stolu, kde se změny projednávají? Podíleli se na tom třeba i operátoři?

Jestli nebyli pod hlavičkou ICT Unie, pak nikoliv. Kdybychom nezvažovali operátory jako přístupový bod pro identitu, jsou infrastrukturním přenašečem informace. Vstupenkou ke stolu je historická angažovanost a myslím, že i hraní s otevřenými kartami.

Česká republika je malá. Mám možnost potkávat se s řadou lidí. Seděl tu Daniel Beneš z ČEZu, Petr Dvořák z České televize, generální ředitel Vodafone a každý z nich má nějaký záměr. Například Vodafone jistě chce liberalizaci přístupu do infrastruktury optické sítě. Jejich primární zájem je ovšem vydělat. Není v jejich zájmu, aby měl koncový uživatel co nejlevnější data a služby. Ale prostě nemůžete dělat Průmysl 4.0 na LTE, pro to potřebujete optické kabely.

Má digitalizace státu nějaké limity?

Technologicky ano. A je tu i další limit, jeden ze dvou pilířů Pirátské strany od doby jejího vzniku. Je to svoboda sdílení a přístupu k informacím, proti čemuž stojí limit ochrany soukromí uživatele i vůči státu. Liberální demokracie nemusí být bohužel zřízení věčné a stát není úplně důvěryhodný správce informací o občanech. Tam se musí hodně zapracovat, protože jde o velmi citlivé informace. Občan musí mít právo volby, zda chce být digitální. Jsou země, které se tím moc nepářou. Člověk ale má právo nebýt digitální.

Dá se nějak řešit vystoupení z digitálního systému?

Už dnes, když někdo přistupuje k vašim datům (v základních registrech, pozn. red.), dostanete o tom upozornění. Vystupoval jsem velmi důrazně proti zákonu, kde by se měly automaticky sdílet údaje o lékových záznamech. Vláda rozhodla, že pokud chcete z tohoto systému vystoupit, musíte jít na CzechPoint a tam zrušit souhlas. Myslím si, že účast lidí v takovém projektu se má řešit dobrým marketingem, aby to lidé chtěli a věděli proč. A ono „nalodění“ má probíhat tak, že kdokoliv má mít možnost vědomě potvrdit, že si to přeje, a ne je do něčeho nahnat násilím. Když jdete do lékárny a usmíváte se, nechcete, aby lékárník věděl, že se usmíváte třeba kvůli akutním psychickým problémům.

Související článek

Vladimír Dzurilla maká na tom, aby Česko bylo digitální stát. Ministrem být nechce

Od české vlády dostal obrovský úkol – zařídit, aby Česko bylo digitální zemí, kde moderní technologie ve spojení s úřady budou dělat život Čechů příjemnější. Plány má na několik let dopředu a oproti mnoha jiným věří, že se mu je podaří naplnit. Vladimír Dzurilla.

Důležité je zvyšovat povědomí o tom, jak se data dají využít a zneužít. Za komerční služby, třeba za Facebook, platíte svým soukromím. Ale komerční služby nemusíte využívat. Ve věci státu tuto volbu nemáte.

Například u GDPR jsou z pokut za nesprávné používání dat vyvázaná města a samosprávy. Myslím si, že když se to tak přísně hlídá v komerčním sektoru, je špatně být tak benevolentní ke státní správě a samosprávě.

Je šance to napravit?

V komerčním sektoru se díky evropské legislativě situace zlepšuje. Ve státní správě je ale oblast bezpečnosti obrovsky podhodnocená. Ministerstva nemají na nápravu rozpočet, takže se nic neděje. Existuje sice legislativa, implementace norem, speciální úřad, ale s realizací jsme na tom špatně. Stačí si přečíst zprávu Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, který každý rok provádí audity institucí provozující na páteřní síti kritická data.

"Občan musí mít právo volby, zda chce být digitální. Jsou ale země, které se tím moc nepářou." říká Ivan Bartoš. -

Ve veřejné správě si zaděláváme na průšvih. Administrace IT, na kterém stojí základní systémy, spoléhá na anonymní přístupy bez logování. Musíme věřit zodpovědným zaměstnancům. Příkladem je nedávné zhroucení databáze NEN. Jak je možné, že její provozovatel řekne, že ji náhodou našel v záloze? To přece nejde. Velké firmy by za to platily těžké pokuty. Stát si ale jen účetně převede peníze a jedeme dál.

Bezpečnost centrálních institucí a dat je jedna věc. Další oblastí jsou koncoví uživatelé. Půjdu do hračkářství a koupím chytrou hračku, která se připojí k internetu a bude moje děti učit anglicky. Jde o nějaké IoT zařízení, o jehož zabezpečení nic nevím. ČOI ověří fyzickou bezpečnost, ftaláty a podobně. Kybernetickou bezpečnost ale ne. Měl by tuhle bezpečnost řešit stát?

Jsem přesvědčený, že ano. Stát by měl lidi intenzivně vzdělávat. Nejde jen o využívání IoT, lidé neznají základy bezpečnosti elektronických přístrojů v domácnosti. Byl jsem zděšený, když se řešila kauza Huawei a pan premiér mluvil o výměně telefonu. Jsem laik ve spoustě věcí, ale neříkám o nich mediální moudra.

Stát sice nemůže pokrýt všechna prodejní místa a všechny dovozy, ale může dávat označení, že daný výrobek je certifikovaný. To je normální. Vezměte si, kolik lidí bude mít o Vánocích elektrická světýlka bez jakékoli certifikace, která koupili v tržnici. Mohou vyhořet, může je to zabít. Ale jsou i certifikované výrobky. A totéž by se mělo dít i u technologií.

U sériové výroby se může některý ze států EU soustředit na hodnocení technologických zařízení. Svět je stále složitější, na jednu stranu musí stát vzdělávat, na druhou stranu dávat certifikáty. Je iluzorní myslet si, že kontrola kvality se týká jen fyzického světa. Úplně stejně je zapotřebí přistupovat k digitálním zařízením.

Související článek

Čína to nevzdá. Proč Huawei ze sítí českých operátorů jen tak nezmizí?

Podle zpráv z médií to působí, že čínský telekomunikační a technologický gigant Huawei je škodná, kterou je potřeba vyhnat z lesa. Loni před ním a další čínskou firmou ZTE varoval Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), některé státy ho vyřadily z dodávek pro telekomunikační sítě a Američané z Huawei udělali jednu z karet v obchodní válce, kterou s Čínou s různou mírou intenzity vedou. Realita je ale oproti politické hře o poznání jiná, jak ve svém komentáři píše Ondřej Malý.

Zmínil jste Huawei. Blíží se aukce 5G, kde Huawei bude hrát významnou roli. Pokud by se stát v této oblasti angažoval například zákazem kupovat technologie od konkrétní firmy, měl by to operátorům nějak kompenzovat?

Myslím si, že stát má právo do toho mluvit. Obzvláště pokud technologii bude využívat i pro své služby. Dělají to i západní země. Stát poskytuje prostředí operátorům, uděluje licence, takže si může prostředí nastavit podle svých potřeb. Důležitá je transparentnost procesu. Kauza Huawei nebyla nafouknutý balónek, jak se někdo snaží tvrdit.

K čemu vlastně bude dobré 5G?

Ke zvýšení rychlosti přenosu dat a variabilní nabídky služeb. Bude to generační změna.

Přinese 5G změny spíš pro firmy, nebo pro běžné uživatele?

Záleží na tom, jak nová síť zahýbá s cenou služeb. Mít ale velkokapacitní síť pro přenos dat a zároveň FUP nedává moc smysl. Mohlo by to proto mít vliv i na politiku poskytovatelů služeb.

Cena dat se sníží i proto, že přijde další operátor?

Myslím si, že přístup k internetu by neměl být zpoplatněný a limitovaný. Dřív se platilo za kapacitu e-mailové schránky. Zlom přišel v okamžiku, kdy kapacita úložiště přestala být relevantní. A to byl moment, kdy jsme se stali produktem internetu. Člověk za mailovou schránku nemusí platit penězi, protože poskytuje svá data. Pokud je produkt zadarmo, jste produkt vy. Vy jste tím, co se ve světě internetu obchoduje, v reklamě, cílení a podobě. A stejné to je s přístupem k internetu. Hodnota, kterou člověk svým zapojením dává, daleko přesahuje náklady na jednotlivé provozy.

Zvládnou se tak velké datové přenosy jen vzduchem?

Nezvládnou. Průmysl 4.0 má několik podmínek. První, která nemá s internetem nic společného, je infrastruktura. Silnice, železnice, doprava. Můžete mít sídlo firmy kdekoli, ale když se do něj lidi nedostanou autem, nemůže tam nikdo dělat. Druhé je vzdělání lidí a dostatek odborníků. Česká republika tou cestou jde. Průmysl 4.0 ty mozky zaplatí. A třetí podmínkou je infrastruktura kabelů v zemi. To je naprosto kritické. A je ještě otázka, jestli se vázat na původní infrastrukturu, kterou měl původně Telecom a teď ji má Kellner a CETIN a nechtějí ji moc sdílet, anebo jestli si nevybudovat optiku ještě jednou. Pro průmyslové využití sítě je kritické, aby v zemi byla optika.

Související článek

Šéf českého Siemensu: „Díky digitalizaci a 3D tisku se nám otevírá nový fascinující svět“

Deset let v čele firmy v lednu oslaví Eduard Palíšek, šéf skupiny Siemens Česká republika. Řízení této obří společnosti, která v Česku zaměstnává přes 13 tisíc lidí, s sebou v poslední době nese i jeden zásadní aspekt. Je jím masivní podpora a propagace konceptu Průmysl 4.0 a digitalizace českých firem.

Jak rychle je možné to stihnout? Zrychlí digitalizace stavební řízení dostatečně?

Šlo se cestou novelizace zákona o liniových stavbách. Všechny zákony, které umožní nekopat do země dvakrát, výstavbu urychlí. Promarnili jsme ale poměrně velký balík peněz z Evropské unie, kdy se jich využila asi třetina. A to ještě ne úplně v souladu s původním záměrem. Hovořilo se o O2 jako o firmě, která má tak silný zájem, že pokud nedostanou peníze oni, neměl by je dostat nikdo. Všichni jsme jen loutky v divadle PPF.

Je problém jen délka a složitost stavebního řízení, nebo se dá něco dělat třeba i s věcnými břemeny?

Je nutné s majiteli komunikovat. Spekulace na pozemky není nic nového, spekulovalo se už při výstavbě prvních železnic na divokém západě. Spíš se podívejme, na čem se budou vydělávat peníze za deset let. Dnes firmy vydělávají na snižování nákladů na jednu člověkohodinu, místo aby šly cestou automatizace. Stát by měl pomoci právě v inovacích. Lidi nezmizí. Z výroby půjdou o úroveň výš, takže nebudete školit lidi na kompletaci výrobků, ale na prodej na evropský trh nebo na návrh obalů, logistiku… Dokud se v Česku budou otevírat montovny, nic se nezmění. To je otázka vize České republiky v letech 2030, 2040.

"Dnes firmy vydělávají na snižování nákladů na jednu člověkohodinu, místo aby šly cestou automatizace. Stát by měl pomoci právě v inovacích. Dokud se v Česku budou otevírat montovny, nic se nezmění." říká Ivan Bartoš. -

Jenže firma, která učí autonomní systémy pro automobily, má sídlo v zahraničí. Tam realizuje přidanou hodnotu. A tady najme lidi, kteří umělou inteligenci budou trénovat. Budou se dívat na fotky a říkat „tohle je chodec, tohle je pes, tohle je obrubník“. Budou to lidé, kteří obrazně řečeno přesednou od kasy v supermarketu. Sice budou dělat něco jiného, ale za stejný plat jako u té kasy. Nebo když se začnou rozvíjet huby umělé inteligence, přinese to automaticky vyšší přidanou hodnotu?

To je záludná otázka. Celý ten trik není v koncovém pracovníkovi. Je zapotřebí uznat, že vzdělání je hodnota sama o sobě, že to není, jak říkali komunisté a doteď to politici opakují, příprava na budoucí povolání. I v IT světě můžete být prakticky montovnou. Příkladem je Foxconn, jímž se možná chlubíme, ale ve skutečnosti to je fabrika, kde na pásovou výrobu zaškolíte člověka za hodinu. Sice dělá zařízení, která se prodávají za dvacet tisíc, ale přitom to dělá zaměstnanec s minimální mzdou dovezený z Mongolska. To není vysoká přidaná hodnota.

Související článek

„Severní Čechy mohou být Skandinávií Česka,“ říká Tomáš Siviček, který proměňuje Ústecko

Poválečné vysídlení a následný příchod nových obyvatel bez vztahu ke kraji i valného vzdělání. Desítky let ekologické devastace spojené s těžbou uhlí a bezzubá porevoluční snaha s tímto regionem udělat něco, co by jeho situaci zlepšilo. Severní Čechy jsou jakoby zakleté. Pořád ale existují lidé, kteří tento region nezatracují. Naopak se ho snaží dostat na úroveň západní Evropy, která je odsud jen pár kilometrů. Třeba Tomáš Siviček, šéf Inovačního centra Ústeckého kraje.

Mám kamarády, kteří umí programovat a vydělávají sto dvacet tisíc korun. Přitom nemají extra vzdělání, jen umí algoritmy a pracovat s počítačem. To je doména řady lidí narozených možná už po roce 1965 a určitě po roce 1980. Když lidé budou mít vysokou kvalifikaci, mohou jít sice kdykoli dělat rukama, ale taky si mohou říci o vysokou mzdu.

Kdo jim ji dá?

Velmi málo firem v Česku oproti těm zahraničním dodává na trh koncový výrobek. Když prodáváte koncový výrobek, máte marži patnáct až dvacet procent. Pokud dodáváte součástku, máte třeba tři procenta. Náš člověk tak vydělá ekonomice méně než stejný člověk na stejné pozici v cizině.

Radnice v Brně nedávno vykoupila zbývající podíl v Technologickém centru, aby ho stoprocentně ovládala. Děje se něco podobného v Praze, kde mají Piráti primátora?

V Praze existuje Operátor ICT, který dodává řešení Portálu Pražana, což je vyjednané s ministerstvem vnitra. Řeší třeba i platby jízdného v MHD. Stáhli jsme na něj většinu věcí, které šly, a ušetřili jsme sto milionů korun. Celý svět už ví, že nejhorší, co můžete udělat, je outsourcovat know-how. Náš stát to udělal. Know-how potřebujeme dostat zpátky, zaplatit lidi, kteří ho mají. A to je krok, který děláme v Operátorovi ICT.

Díky tomu se dotáhlo Golemio, v Praze je CityVizor (pozn. red.: Golemio je pražská datová platforma, CityVizor systém s otevřeným kódem, určený pro vizualizaci hospodaření radnic). Když dokážete získat lidi, kteří tomu rozumějí, věci se mění. Ve Velké Británii je práce pro stát v IT příležitost pro čerstvé absolventy. Pět let pracují pro stát, odevzdají mu své nadšení po vysoké škole a pět produktivních let. Pak za dvojnásobný plat odejdou do byznysu. Ale v danou chvíli je vláda dokáže zaplatit, a má proto lidi, kteří při soutěžích rozumějí technické specifikaci. To je klíčové.

Outsourcing know-how je příčina českých problémů. Když se podíváte, jak se rozvíjel systém ministerstva financí, zjistíte, že ministerstvo neví nic o tom, jak daný systém funguje. Každý rok přijdou za IBM a řeknou – tady je štos nové legislativy, potřebuju ji zapracovat. A IBM přinese analýzu a řekne: devadesát osm milionů korun. A úředník si řekne – je to větší balík papírů než loni a cena je o dva miliony nižší. Tak podepíše. Když nevíte, co se vlastně děje, jak to chcete řídit?

Digitální daň v českém podání – je to dobře, nebo špatně?

Špatně v konkrétním návrhu a postupu vlády. Krok je to správný a chtěný. V programu jsme s Piráty měli, že firmy mají danit v místě, kde se děje byznys. Ale český digitální trh je malý a navrhovaných sedm procent je dost agresivních. Může se stát, že když nastavíme špatně legislativu, firma tu zavře. Navíc, a to je absurdní a zároveň typické pro tuto vládu, že schválila rozpočet, kde s výnosem digitální daně počítá již pro rok 2020. A to ve výši dvou miliard. To je prostě šlendrián. Ten zákon ještě ani nebyl v Poslanecké sněmovně, a pokud bych byl největší optimista, tak kdybychom ho probrali, začal by platit nejdříve 1. ledna 2021. Teprve pak se začne řešit onen výběr.

Takže se může stát, že kvůli digitální dani z Česka odejde například Facebook?

Je to riziko, se kterým musíte pracovat. Ve Francii kvůli copyrightové směrnici začal Google ukazovat jen fake news weby, protože ty výpalné procento z odkazu nechtějí. Řekl, že když má platit za to, že zobrazuje odkazy při vyhledávání, tak je zobrazovat nebude. Vždyť to nepotřebuje.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama