Foto: Tomáš Hejzlar

Česká technická onanie: Neustále se vytváří nové myšlenky a ztrácí se cíl

Stát chytřekomentář 3 min čtení

Při jednání v Německu se řídí pravidlem: „Co a potom jak.“ Was und dann wie. To znamená, napřed se přesně domluvme, co budeme dělat, podepišme si to a pak diskutujme, jak to uděláme. V Česku diskutujeme hlavně a rádi o tom, jak věci dělat, někdy bez toho, aniž by bylo jasné, co vlastně chceme udělat. Cíl definujeme tím, že diskutujeme, jak to uděláme a co kdo umí. Říkám tomu technická onanie.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Při jednání v Německu se řídí pravidlem: „Co a potom jak.“ Was und dann wie. To znamená, napřed se přesně domluvme, co budeme dělat, podepišme si to a pak diskutujme, jak to uděláme. V Česku diskutujeme hlavně a rádi o tom, jak věci dělat, někdy bez toho, aniž by bylo jasné, co vlastně chceme udělat. Cíl definujeme tím, že diskutujeme, jak to uděláme a co kdo umí. Říkám tomu technická onanie.

Související článek

Když vypadla navigace, první se ozvali zemědělci

Už sedm let se z Prahy řídí evropská obdoba amerického navigačního sytému GPS, která dostala název Galileo. Kromě mezinárodní prestiže sídlo Evropské agentury pro družicovou navigaci (GSA) Česku přineslo přes 1,2 miliardy korun, práci pro 250 specialistů a pravidelné návštěvy stovek evropských odborníků na kosmický výzkum. Přitom chybělo málo a nemuselo být nic. Tedy mohlo – Evropský úřad pro migraci a uprchlíky.

Výsledek české cesty? Neustále se vytváří nové myšlenky a ztrácí se cíl. Příkladem je třeba řešení parkovišť v rámci smart city. Pořád se mluví o technologiích. V Česku se vedou vášnivé války o technologie a řeší se, jestli je optický snímač lepší než magnetický. Z hlediska státu a uživatele je ale úplně jedno, jestli snímám obsazenost parkoviště opticky kamerou, magnetickými čidly, jestli najmu lidi, kteří dělají čárky, kolik aut na parkovišti je.

Kdo platí, určuje podmínky

Jako řidiče mě zajímá jen to, abych dokázal volné místo na parkování najít v jednom programu pro celou Českou republiku, nebo ještě raději v celé Evropě. Když přijedu do Kroměříže, nechci hledat místní městskou aplikaci a pak si ji instalovat.

Pokud stát dává na programy chytrých měst peníze, měl by také definovat podmínky. Měl by udělat nějakou infrastrukturu pro ukládání dat, například cloud, a vyžadovat, ať tam všechna města svá data ukládají. Totéž platí například pro jízdní řády. Stát by se měl starat o rámcové podmínky, aby vývojáři měli data. Evropská unie už to požaduje u železniční dopravy, ale je zapotřebí to dělat všude.

Nedotahujeme plány do konce a nedomýšlíme důsledky. Inteligentní odpadkové koše jsou krásná věc, ale pokud má město fungující systém sběru odpadu a zavedu do něj koše, které hlásí, že jsou plné, musím současný systém předělat. Co mám dělat, když nějaký koš hlásí, že je plný? Mám ho teď hned obsloužit? A co dělat s koši, které je zapotřebí stále obsluhovat na základě statistiky? Hlášení chytrého koše tedy musíme umět začlenit do současného systému. Jenže umíme to?

Do technologií ať stát nemluví

Stát nemá doporučovat technologie, to je hloupost. Technologicky by měl být neutrální. Ale v Česku je málo technologicky neutrálních poradenských firem. A když je poradenská firma navázaná na konkrétní technologii, neuvažuje čistě procesně o tom, jak chcete vyřešit problém, tedy ve váš prospěch, ale uvažuje v rámci technologie, kterou zná.

Navíc v Česku nedává stát zadání přesně. Vypíše věcný záměr, ale nemá hotovou detailní analýzu. V takové situaci chápu softwarové firmy, že v rozpočtech mají náklady vyšší o padesát i sto procent, protože kdyby vzaly vážně první zadání, které dostanou, na projektu by prodělaly.

Související článek

Špatné silniční i datové propojení brzdí český venkov v rozvoji

Člověk nemusí být zrovna raketový inženýr, aby přijal tezi opakovanou odborníky na urbanismus po několik dekád: Když nezajistíte dobré propojení mezi městy a venkovem, lidé se namísto dojíždění z venkova raději odstěhují. Pak je ale potřeba řešit problémy hned dva – přelidněná města s nedostupným bydlením a stagnující venkov. Bohužel, přesně to se stalo v České republice.

Když se v českém projektu podíváte na položku dokumentace, často ji vůbec nenajdete. A když už tam je, tak v malých procentech. Vytvořilo se tu klima, že dokumentace je tunel, jenže dokumentace je duševní podstata projektu. V Německu jsou náklady na dokumentaci čtyřicet až padesát procent celkové částky, někdy i víc. Ve chvíli, kdy ji mám hotovou, mám ale přesný návod, jak projekt vyřešit. Zbývá jen ho podle tohoto návodu naprogramovat. Jenže člověk, který dokumentaci podepíše, za její správnost odpovídá. I finančně. A to je to, co nám stále ještě chybí.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama