iStockphoto

Jonathan Ledgard: Nahradí drony silnice a železnice?

Trendy & tipyrozhovor 7 a více min čtení

„Baví mě pracovat na velkých projektech, které mají vliv na rozsáhlejší regiony,“ říká Jonathan Ledgard, Skot, který pár let žil i v Praze. Soustředí se hlavně na oblasti, které trápí špatná infrastruktura a nedostatek peněz na její vylepšení. 

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

„Baví mě pracovat na velkých projektech, které mají vliv na rozsáhlejší regiony,“ říká Jonathan Ledgard, Skot, který pár let žil i v Praze. Soustředí se hlavně na oblasti, které trápí špatná infrastruktura a nedostatek peněz na její vylepšení. 

Jenže nové technologie otevírají možnosti, o nichž se kdysi lidem ani nesnilo. Spoustu dříve neřešitelných problémů lze najednou překonat celkem snadno. Ledgarda napadlo zavést v tropické Africe síť zásobovacích dronů, především pro lékařské a záchranářské účely.

Proč právě drony? Jaká je jejich hlavní výhoda?

Dron unese několik desítek kilogramů nákladu, což se pro léky a zdravotnický materiál skvěle hodí. Navíc jsou technicky dost nenáročné a v porovnání s běžnými dopravními prostředky nepotřebují téměř žádnou infrastrukturu. Máme takovou vizi: do deseti let by každé malé město v centrální části Afriky mohlo mít vlastní dronport (řekněme „droniště“ podle vzoru letiště? pozn. red.). Finančně by to zdaleka nebylo tak nákladné jako stavba silnice nebo železnice.

Jde v současnosti spíše o zajímavou vizi, nebo o reálně uskutečnitelný projekt?

Samozřejmě bude nutné nějak vyřešit otázky spojené s bezpečností a celé to ošetřit nějakými právními předpisy, ale to taková potíž nebude. Hlavní technický problém představují baterie. V současné době nemáme k dispozici baterie, které by nám umožnily přepravit takové množství nákladu na takovou vzdálenost, jakou bychom potřebovali. Ale technický pokrok jde v tomhle směru hodně rychle dopředu a tak se na to díváme optimisticky.

Jaký typ dronů používáte?

Necháváme si na zakázku vyrobit vlastní modely s vertikálním startem a přistáním, to je v tamějších podmínkách hodně důležité. Dron se pomocí dvou nebo čtyř rotorů vznese do padesáti až stometrové výšky, pak zapne zadní rotor a rozletí se dopředu, přičemž kopíruje terén. Tohle není jen nějaký technický výmysl, to je ohromně důležité funkčně – lidem z vesnice tudíž stačí vybudovat klidně jen maličkatý dronport, bohatě vyhovuje udusaný plácek o několika metrech čtverečních. Kromě toho je hodně důležité, aby šlo jednoduše naložit a vyložit náklad, aby to nevyžadovalo bůhvíjaké dovednosti.

Rozsáhlá síť dronportů je zatím ještě ve stadiu plánů, ale samotný projekt už jste rozjeli. Co se vám dosud povedlo, v jaké fázi jste?

Navázali jsme spolupráci s kalifornským startupem Zipline, který už má s distribucí zdravotnického materiálu v Africe velmi slušné zkušenosti. Teď už podnikáme nejrůznější akce společně. Ačkoli se o tom moc nemluví, tak třeba ve Rwandě už polovinu krve pro transfúze přepravují drony (na SvětěChytře jste si o tom mohli přečíst v lednu – pozn.red). Přiletí k cíli, shodí náklad na padáku a vrátí se na základnu. Jenže my máme připravený trochu jiný model – jak už jsem říkal, využíváme vertikální start i přistání. Tím pádem se naše drony nemusejí pokaždé vracet na výchozí místo. Přistanou v cíli, obsluha dobije baterie, naloží další zboží a dron může pokračovat na příští štaci.

Zdroj: archiv redakce -

Ačkoli říkáte, že projekt nebude finančně moc náročný, je jasné, že něco stát určitě bude. Jak řešíte financování?

V téhle fázi je zatím hlavním finančním partnerem Světová banka. Ta financuje pilotní projekt – budování dronportů kolem Viktoriina jezera ve střední Africe. Během následujících pěti až šesti let bychom na jižní straně jezera chtěli mít nějakých pět nebo šest dronportů, jak na pevnině, tak na ostrovech v jezeře. Pak bychom mezi nimi mohli dle libosti přelétat. Já jsem vzděláním i původním povoláním ekonom a na tomhle způsobu dopravy se mi líbí mimo jiné to, že je z ekonomického hlediska, co se poměru nákladů a užitečnosti týče, opravdu skvělý. Zdůrazňuji, že to platí pro Afriku. Tady v Česku by to nejspíš příliš smysl nedávalo, máte tu skvělou síť pozemní dopravy. Ovšem v Africe je to něco úplně jiného. Jen za letošek tam investují do rozvoje infrastruktury přibližně šedesát nebo sedmdesát miliard dolarů. My proti tomu potřebujeme pouhý zlomek. Samozřejmě nemám nic proti výstavbě silnic, ty jsou ohromně zapotřebí, ale distribuce léků a zdravotnického materiálu je urgentní záležitost a dost dobře s ní nejde čekat, než se všechny ty silnice, železnice a velká letiště postaví. Protože to bude trvat ještě dlouho.

Chápu správně, že se zatím soustředíte na oblast kolem Viktoriina jezera?

Přesně tak. Pilotní zemí je Rwanda. Dále hodláme dronporty stavět v Tanzánii, Keni a Ugandě. Osobně mám jeden velký sen – vybudovat síť dronportů po celém území Velkých afrických jezer, k nimž kromě Viktoriina jezera patří i Malawi a Tanganika. Kolem těch jezer není moc silnic, zato lidí tam žije obrovské množství. Kdybychom nenarazili na žádné velké překážky, klidně můžeme mít z větší části hotovo za pět let.

O jakých překážkách teď konkrétně mluvíte?

Jak už jsem říkal, musíme vyřešit nejrůznější legislativní a organizační problémy. A potřebujeme i lepší drony po technické stránce, ale to podle mě žádná potíž nebude, technologie pádí v tomhle oboru vpřed jako gepard.

Hodláte i nadále přepravovat výhradně léky a zdravotnická zařízení, nebo se časem chcete zaměřit i na jiný typ nákladu?

Léky a zdravotnický materiál jsou ideální v tom, že to nejsou žádné velké a těžké náklady. Když dron unese patnáct nebo dvacet  kilo, nemá smysl s ním přepravovat brambory, po těch se jen zapráší. Ale dvacet kilo antibiotik stačí vesnici na slušnou dobu. Samozřejmě je možné, že se našeho nápadu chytnou jiní, mezi dronporty bude provoz jak na dálnici a pak může mít smysl takhle vozit i jídlo, ale to už jsou vážně dost divoké spekulace.

Jak na vaši iniciativu reagují vlády a místní úřady?

Třeba ve Rwandě máme obrovský úspěch, vláda nám pomáhá ze všech sil. Pochopitelně byli ze začátku ostražití a v jistém smyslu pořád jsou. Na tom není nic divného – všichni víme, že se drony využívají k podstatně méně příjemným účelům než k rozvozu léků, a není legrace něco podobného si do země pustit. Ale právě proto se jim naše idea dronportů líbila. Víte, já absolutně nevěřím v ty představy Amazonu a dalších firem, že budoucnost patří milionům dronů brázdícím nebe v nejrůznějších směrech. Podle mě tohle nemá šanci na úspěch ani na Západě, natož v rozvojových zemích. Mnohem lepší je podle mě náš model, ve kterém drony fungují v podstatě jako vzdušné vlaky a dronporty jsou nádraží. Když se rozední, dronport ožije a drony se rozlétnou po svých trasách, od jedné stanice k druhé.

Zdroj: archiv redakce -

Když jsme u toho, jak daleko vlastně takový dron doletí? Jinými slovy, jaká je maximální vzdálenost mezi dvěma dronporty?

Sto až sto padesát kilometrů. Na tenhle systém slyší jak africké vlády, tak i zmíněná Světová banka, která do rozvoje veřejné infrastruktury v rozvojových zemích investuje desítky až stovky miliard dolarů ročně. Popravdě řečeno, na planetě dnes neexistuje mnoho důležitějších úkolů než podpora třetího světa, aby se postavil na vlastní nohy. V Africe je to obzvlášť naléhavé.

Problém je, že si to uvědomuje jen část západních politiků.

Řekl bych, že je to problém hlavně v zemích jako Česko. Mám českou manželku a často sem jezdím, takže to dost znepokojeně sleduji. Čeští politici mají nejspíš pocit, že když zavřou okna a dveře a budou dělat, že neslyší, co se děje venku, tak se země nějakým záhadným způsobem izoluje od světa a žádné problémy se jí týkat nebudou. Jenže to je samozřejmě nesmysl, svět přijde za vámi.

Co na to říct. Ono to u nás krátkodobě politické body moc nevynáší – a v české politice v posledních letech málokdo myslí na něco jiného než na příští volby.

Přitom je úplná hloupost, nezapojovat se do rozvojových programů. Nejenže se jimi řeší palčivé problémy, ale navíc jsou to skvělé příležitosti i z ekonomického hlediska. Těch programů se účastní kromě Světové banky i rozvojové banky z Německa nebo Japonska, což nejsou úplně charitativní organizace – a spolupráci s námi si pochvalují. Vládní úřady Rwandy či Tanzanie se chovají maximálně vstřícně, podílejí se na investicích, poskytují investorům potřebnou půdu a tak. Nebál bych se to celé označit za vzorový příklad takzvaného PPP, čili spolupráce soukromých firem a veřejných institucí.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama