ilustrační foto: iStockphoto

Chytré školy: moderní zabezpečení i elektronické třídnice

Stát chytřetéma 7 a více min čtení

Kdyby geniální Jára Cimrman psal své Vyšetřování ztráty třídní knihy dnes, byl by to patrně thriller z hackerského světa – třídnice se totiž stále častěji vyskytují už jen v digitální podobě. A také pomalu přichází soumrak školníků v placatých čepicích, kteří bedlivě hlídají dveře školy. O to už se též stará elektronika. Ano, školy se nám mění před očima…

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Kdyby geniální Jára Cimrman psal své Vyšetřování ztráty třídní knihy dnes, byl by to patrně thriller z hackerského světa – třídnice se totiž stále častěji vyskytují už jen v digitální podobě. A také pomalu přichází soumrak školníků v placatých čepicích, kteří bedlivě hlídají dveře školy. O to už se též stará elektronika. Ano, školy se nám mění před očima…

Přístupové čipy ve školách samy o sobě nejsou žádná novinka. Sám jsem se s nimi setkal jako rodič poprvé již před patnácti lety na pražské základní škole Drtinova, kde je automaticky dostávaly všechny děti k přístupu do školy – byl to jednoduchý kovový čip s kroužkem na klíče, podobný těm, jakými se tou dobou odblokovávaly imobilizéry do aut. Tehdy šlo opravdu o technologickou novinku a překvapivě velké množství rodičů na ni zahlíželo dost nedůvěřivě, patrně pod vlivem senzacechtivých zpráv z bulváru. Na třídních schůzkách zhusta zaznívaly obavy, zda nejde o rafinovaný nástroj ke špehování soukromí, což byl pochopitelně nesmysl – v podstatě se o moc chytrou technologii nejednalo, čipy skutečně sloužily jen k otevírání dveří. Teprve po několika letech přibraly nové funkce, třeba objednávání obědů.

Na venkově to jde pomaleji

Dlouhá léta byly podobné systémy hlavně doménou Prahy a velkých měst, na celostátní úrovni se začaly prosazovat teprve nedávno. Zajímalo nás, jakým tempem a v jakém rozsahu jejich instalace probíhá, proto jsme během prázdnin oslovili krajské úřady, které většinu veřejných škol spravují. Asi nikoho nepřekvapí, že nejdále jsou v Praze a středních Čechách, případně v Libereckém kraji, kde již podobné systémy fungují v převážné většině škol. V jiných regionech se ovšem poměr obrací – například na jižní Moravě je čipovými systémy vybaveno jen cca 27 % škol. Velmi podobné je to i se zaváděním zmíněných elektronických třídnic, v nichž na několik kliknutí najdou rodiče vše o prospěchu či docházce dítěte.

Související článek

Česká cesta na Mars vede přes dílny

Před pár dny jsem se s úžasem díval na robotického psa, kterého vyvíjejí v hightech centru Boston Dynamics. Umí si otevřít dveře a nenechá se odradit, ani když mu otravující “lidský faktor” znepříjemňuje život  a snaží se mu v tom zabránit. Robotika, automatizace a algoritmizace výrobních procesů i fungování běžných domácností, to je nikoliv budoucnost, nýbrž hmatatelná a všude prosakující přítomnost.

Oproti starším časům se změnilo jedno. Dnešní čipy teoreticky skutečně mohou mít celou řadu funkcí včetně monitorovacích, elektronické třídnice zase obsahují spoustu potenciálně citlivých informací, ale rodiče už z nich podle všeho obavy nemají. Naopak je vítají jako důležité bezpečnostní opatření, respektive šikovný informační systém. „Čipy i třídnice rodičům v mnohém usnadňují komunikaci se školou. Vše je rychle dohledatelné a v pozitivním smyslu i oboustranně transparentní,“ potvrzuje Miroslav Gajdůšek z odboru školství KÚ Olomouckého kraje. Ve stejném duchu hovoří i Stanislav Jambor z Karlovarského kraje: „Ze strany rodičů žáků jsme nezaznamenali žádnou stížnost, která by se týkala elektronických třídních knih či přístupových systémů. Spíše je pozitivně vnímáno, že si rodič může ověřit, zda jeho dítě je ve škole.“

Rodiče by chtěli, ale…

Jednoznačnou výhodou jsou elektronické třídnice i pro Zdeňku Šichovou z jižní Moravy, která může každý den srovnávat, jak funguje škola s moderní technologií a bez ní – pracuje jako učitelka zpěvu na ZUŠ v Pohořelicích, její dvě děti chodí na základní školu v nedaleké Ivani. „V práci používáme elektronický systém Klasifikace, s jehož instalací nám finančně pomohl Jihomoravský kraj. Je to skvělé pro rodiče i učitele – všichni mají přehled, čím se děti zrovna zabývají, co by měly nejvíc cvičit a jaké akce nás čekají. Rodiče si vše potřebné přečtou v klidu doma na počítači nebo telefonu a učitelé se můžou soustředit na práci, zatímco dřív jsme pořád odpovídali na stále stejné otázky ohledně základních informací o výuce. Na základní škole v Ivani žádný takový systém není – všechno se píše jako zastara na papír a dveře se otevírají bzučákem. Jako rodiče bychom to chtěli změnit, ale ta škola je na to asi moc malá, vedení tvrdí, že to nejde.“

Související článek

Programování desetiletýma očima: robotické sumo i koalice proti zombies

Nejlepší prázdninový zážitek? Pro některé děti posezení u počítače. Ale ne jen tak obyčejné – tábor, na kterém se naučí kódovat, může být vstupenkou do programovacího světa. Za pár dnů zvládnou základy znalostí, které jsou nedostupné i řadě dospělých, od vytváření her až po sestavování a programování robotů. A jejich pohled může značně překvapit. Jak to na počítačovém táboře vypadá?

I v malých obcích mají ale rodiče naději, že se situace časem změní – digitalizace školního provozu je důležitým evropským trendem a v zemích, kde jsou se zaváděním moderních systémů dále než u nás, ji považují za naprostou samozřejmost. Jednoznačně to popsal třeba trojnásobný estonský ministr Hanno Pevkur v rozhovoru pro náš časopis počátkem roku: „Moje děti chodí do školy a rodině vyhovuje, že je v podstatě celá výuka transparentně k dispozici online – osnovy, domácí úkoly, hodnocení, všechno. Když jsou děti nemocné, prostě se podíváme na internet a zjistíme, že dostaly úkol z matematiky a na další pondělí se musí naučit tu a tu látku z biologie, protože budou psát písemku. Dokážete si představit, kolik nervů to šetří jim a pak taky vám, když jdete ve čtvrtletí na třídní schůzku?“ Chytrý přístupový systém přitom může zejména v menších školách pomoci i jinak: podle bezpečnostního experta Petra Kučery ze společnosti Assa Aboly snižuje instalace přístupového systému SMARTAir náklady na údržbu o 67 %.

A jak v praxi? Nevidím jediný důvod, proč zabezpečení nemít, říká ředitel

O tom, jak se moderní přístupové technologie projevují v každodenní praxi, jsme hovořili s Petrem Drešerem, ředitelem Základní umělecké školy Adolfa Voborského v Praze-Modřanech. 

Petr Drešer, ředitel Základní umělecké školy Adolfa Voborského v Praze-Modřanech. -

Jaký systém ve své škole používáte?

Není to nic světoborného, spíš obyčejný systém, jaký si dnes může dovolit v zásadě každá škola. U nás je situace trochu specifická tím, že jsme odpolední škola, děti sem chodí ve volném čase, každé jindy. Nelze tu v osm ráno zamknout a ve dvanáct zase odemknout jako na běžné základce. A protože máme pět nebo šest vchodů, nemůžeme ke dveřím posadit člověka, který by fyzicky hlídal vstup. Takže jsme před rokem vyměnili všechny dveře a osadili je čtečkami čipů. Původně jsme mysleli, že dáme čipy jen učitelům, ale to v praxi moc nefungovalo, tak je dostaly i všechny děti. Máme jich přes třináct set, na čip se platí záloha sto padesát korun. Paní účetní z toho měla trochu těžkou hlavu, ale zvládlo se to.

Související článek

Technologie ve školách máme. Teď ještě učitele, co s nimi dokážou pracovat

Ministerstvo škůdství, potěru a tělotrýzně vypsalo výběrové řízení na zhotovení praktického manuálu pro školy, jenž by v prvé řadě pomohl ředitelům vyznat se v sortimentu App Store a Google Play a učitelům trackovat digitální aktivity jejich žáků během vyučování. Ze zadávací dokumentace vyplývá, že manuál musí být čtivý, zároveň intuitivně pochopitelný (ideálně pouze na základě obrázků) a musí mít očíslované stránky, a to v pravém dolním rohu. Manuál musí být vytištěn na křídovém papíře o váze 200 g/m2 a výhodou bude online dostupnost. Jako vzor pro zhotovitele dokumentace obsahuje návod z obchodu IKEA, konkrétně skříň DIKTAD.

Co když do školy přijdou rodiče nebo návštěva, která čip nemá?

K tomu právě dochází poměrně často, takže jsme čipy po krátké době doplnili kamerovým systémem. U každých dveří je kamera a obraz se přenáší na tablety v jednotlivých učebnách, takže učitel vidí, kdo přišel. Tahle kombinace je podle mě nejlepší a nejbezpečnější systém, který je v současnosti běžně k dispozici.

Co vás vedlo k tomu, že jste si do školy nechali ten systém instalovat?

Mám mluvit za sebe? Pocit osobní zodpovědnosti za bezpečí té spousty dětí, které máme na starosti. Ne že bych trpěl nějakým přehnaným strachem z toho, co se může stát, ale přece jen všichni víme, že se občas někdo dostane, kam nemá, a školy lákají nejrůznější typy lidí. A když je elektronické zabezpečení běžně dostupná záležitost, napomáhá bezpečí a nikomu neškodí, nevidím jediný důvod, proč ho nemít.

Jaký typ zařízení využíváte? A platíte si ho sami, nebo se na instalaci někdo finančně podílí?

Přístupový systém, včetně kamer, nám dodala a namontovala firma Assa Abloy. O finance, a to je hodně důležité a my jsme za to vděčni, se kompletně stará pražský magistrát, který základní umělecké školy po celém městě spravuje. Jinak bychom se do toho pustit nemohli.

Chytrý systém SMARTAir chrání vstup do ZUŠ v pražských Modřanech. -

Využíváte kromě čipů a kamer ještě nějaký další moderní technický systém?

Ano, elektronickou třídnici Klasifikace propojenou s docházkovým systémem PowerKey. Ten funguje centrálně ve všech třech budovách, v nichž fungujeme – jedna je v Braníku, dvě tady v Modřanech. Všechny informace se sbíhají v centrálním počítači, zapisuje se tam každý příchod a odchod. A nikdo nic nemusí nikam vkládat – zápis do knihy se provede automaticky ve chvíli, kdy si učitel otevře čipem dveře, a když je po hodině za sebou zamkne, zapíše se to jako odchod.

Související článek

Digitalizace školství: inovace a školský systém dnes zní jako protiklad

Slyšíme to od politiků velmi často – Česko by se po vzoru Estonska či Finska mělo stát zemí, kde digitalizace bude lidem usnadňovat život, a ještě přispěje k ekonomickému růstu. Jednou z oblastí, které by měla digitalizace zásadně prospět, je české školství. Jak realitu právě ve školství vidí Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání, vzdělávacími inovacemi a vzdělávací politikou?

Třídnický systém Klasifikace funguje také centrálně, nebo do něj učitelé zapisují informace na svých vlastních počítačích?

Většinou na tabletech, které jsme jim před pár lety věnovali, respektive věnovali jsme jim na ně peníze s tím, že si za ně každý musí koupit tablet dle vlastního uvážení. Aplikace Klasifikace běží jak pod Windows, tak v iOS a Androidu, takže je prakticky jedno, jaké zařízení používáte. Jsou v něm všechny informace, které k výuce potřebujeme, dnes samozřejmě přísně v souladu s požadavky GDPR. Bylo by to skvělé, ale bohužel podle zákona musíme na konci roku stejně vše vytisknout a archivovat v papírové formě – ne vše tu zkrátka ještě funguje jako ve 21. století.

Jak se na čipy a elektronické systémy dívají rodiče?

Nevybavuji si, že by někdo protestoval, a popravdě řečeno bych tomu asi ani nepopřával moc sluchu. Jak už jsem říkal, jsem zodpovědný za třináct set dětí, a tudíž považuji za své právo rozhodnout, jak se postarám o jejich bezpečnost. V tom jsme s rodiči zajedno a já doufám, že to chápou. Asi ano, protože si vážně nikdo nestěžuje.

 

 

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama