ilustrační foto: iStockphoto

Před mobily utíkají rodiče, učitelé i stát. To ale není řešení

Stát chytřekomentář 3 min čtení

Klasická psychologická teorie učí, že tváří v tvář stresu volíme mezi dvěma základními řešeními: útěkem a bojem. Tento evoluční princip je v nás zakořeněn a ačkoliv se civilizace posunulo od dob pobíhání lovců po lesích k testování bezpilotních air taxi, liší se pouze zdroj stresu. Reakce zůstává stejná.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho:

Klasická psychologická teorie učí, že tváří v tvář stresu volíme mezi dvěma základními řešeními: útěkem a bojem. Tento evoluční princip je v nás zakořeněn a ačkoliv se civilizace posunulo od dob pobíhání lovců po lesích k testování bezpilotních air taxi, liší se pouze zdroj stresu. Reakce zůstává stejná.

Podívejme se těmito očima na současnou společenskou diskusi o mobilních telefonech ve školách. Pár českých politiků se inspirovalo ve Francii, kde po dlouhých debatách rozhodli zákonodárci uplatnit plošný zákaz používání mobilních telefonů ve školách. Zdůvodnění zní, že roste závislost dětí na obrazovkách mobilních zařízení a zvyšuje se tak jejich neschopnost koncentrace při vzdělávání.

Ano, mobilní technologie a digitální svět vtrhly do společnosti i do dětství. Pro rodiče i pro učitele je to zdroj stresu, s nímž se neumí vyrovnat. Je to přirozené – neexistují žádné modely z minulosti, které by bylo možné vzít a aplikovat. Současná generace rodičů a učitelů je skutečnými pionýry ve výchově a vzdělávání. Je donucena hledat řešení, která odpovídají rychle se měnící realitě všedního života.

Související článek

Digitalizace školství: inovace a školský systém dnes zní jako protiklad

Slyšíme to od politiků velmi často – Česko by se po vzoru Estonska či Finska mělo stát zemí, kde digitalizace bude lidem usnadňovat život, a ještě přispěje k ekonomickému růstu. Jednou z oblastí, které by měla digitalizace zásadně prospět, je české školství. Jak realitu právě ve školství vidí Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání, vzdělávacími inovacemi a vzdělávací politikou?

Hledat řešení je pracné. Diskuse o zákazu mobilů ve školách ukazuje, že útěk – v tomto případě vyjádřený jako zákaz – je velmi svůdný. Nejde jen o poslance, i různé průzkumy, například nedávný český od společnosti Ipsos, ukazují, že mezi rodiči a učiteli má tento postoj poměrně silnou oporu.

Útěk není řešení. Řešením je boj.

Vychází z představy, že zákazem mobilů ve školách se vyřeší problém. Nevyřeší. Jde o pouhý alibismus, který lze interpretovat jako neschopnost současné generace rodičů a učitelů vyrovnat se s nástupem technologií.

Divit bychom se tomu z výše uvedených důvodů neměli, nicméně neměli bychom ani přistupovat na útěkové strategie. Zákaz mobilů nic neřeší, jelikož před nimi utéct nelze. Nejen mobily, ale digitální technologie vnikly do našeho života a jejich vytěsňování ze vzdělávání ve školách může přispět nanejvýš tomu, že škola bude “osvobozena” od potřeby hledat nové vzdělávací strategie, nebude pod tlakem ve snaze integrovat přirozenou součást našich dnešních životů do vzdělávání, čímž bude dále zvyšovat své zpoždění za vývoje světa, který obklopuje školní zdi.

Související článek

Mobily ve školních lavicích odmítají dvě třetiny rodičů a polovina učitelů

Proti používání mobilních telefonů dětmi v tuzemských školách jsou dvě třetiny rodičů, mezi učiteli je počet příznivců a odpůrců mobilů vyrovnaný. Minimálně třetina kantorů dokonce v hodinách aktivně používá internet v mobilu k výuce, vyplývá z průzkumu agentury IPSOS pro operátora T-Mobile.

Ještě jednou, útěk není řešení. Řešením je boj, v tomto případě hledání způsobu, jak digitální technologie do vzdělávání smysluplně integrovat. A to ne na “školních” zařízeních prostřednictvím čistě vzdělávacích aplikací, nýbrž pomocí digitálních zařízení v rukou dětí samotných. Součástí výchovy a vzdělávání v digitální éře – alespoň ze strany veřejného vzdělávání – má být přece kultivace našeho života v digitální dimenzi, ukazování užitečného, rozvoj prospěšného používání technologií právě v kontrastu s často zhoubným vlivem nekontrolovaného digitálního bujení.

Kde jinde, než v rodině ve škole by měly děti získávat tyto dovednosti, schopnost orientace a seberegulace? “Pionýrská” generace rodičů ale dělá přirozené chyby – spousta rodičů vrazí dětem do ruky tablet nebo telefon, aby měli klid. Proto se hledá kompenzace. Útěk před vlastní chybou je to nejjednodušší a zároveň nejméně prospěšné pro všechny. Proto se objevují zákazy.

Související článek

Technologie ve školách máme. Teď ještě učitele, co s nimi dokážou pracovat

Ministerstvo škůdství, potěru a tělotrýzně vypsalo výběrové řízení na zhotovení praktického manuálu pro školy, jenž by v prvé řadě pomohl ředitelům vyznat se v sortimentu App Store a Google Play a učitelům trackovat digitální aktivity jejich žáků během vyučování. Ze zadávací dokumentace vyplývá, že manuál musí být čtivý, zároveň intuitivně pochopitelný (ideálně pouze na základě obrázků) a musí mít očíslované stránky, a to v pravém dolním rohu. Manuál musí být vytištěn na křídovém papíře o váze 200 g/m2 a výhodou bude online dostupnost. Jako vzor pro zhotovitele dokumentace obsahuje návod z obchodu IKEA, konkrétně skříň DIKTAD.

Někteří rodiče asi budou dobrý pocit z toho, že při jejich vlastní neschopnosti věc řešit jsou aspoň ve škole děti “ochráněny” a někteří učitelé si oddechnou, že jim blbé internety nebudou narušovat jejich desítky let zavedené a osvědčené postupy. Nu, nebude to poprvé, kdy dospělí něco dělají pro svůj dobrý pocit, nikoliv ve prospěch dětí. Oficiální vzdělávací politika ale naopak musí hledat řešení. Pokud bude před realitou utíkat i garant veřejného vzdělávání, stát, respekt vůči němu zákonitě opět poklesne.

Témata:
Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
link odkaz
Reklama