Když se člověk podívá, jak by měla vypadat Strategie digitálního vzdělávání 2020 přímo ve školách, naplňuje ho to optimismem. Robotické hračky v mateřských školách i na 1. stupni, Scratch pro děcka od 5. tříd výše, práce s daty na 2. stupni, informatika a programování na středních školách. Jenže – máme vůbec učitele, kteří tohle zvládnou?
Část výukových materiálů, nedávno za asistence ministerstva školství představených a zpřístupněných školám v rámci EU Code Week vypadá vážně dobře. Spolu s Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity se podařilo vytvořit prostředí, v němž mohou učitelé a žáci pracovat s programovacími jazyky ve vizualizované podobě. To si zaslouží potlesk, i když je strategie už několik let hotová a reakční doba ministerstva odpovídá spíše tempu první, nikoliv čtvrté průmyslové revoluce.
Školy tak budou mít k dispozici možnosti pro rozvíjení informatického myšlení, logiky a kauzality. Budou moci ukázat dětem “matrix”, tedy pozadí toho, co fascinuje naši pozornost v digitálním světě. Děti dostanou prostředky k tomu být více svéprávnými obyvateli digitální dimenze, nikoliv pouze spolehlivě paseným stádem, které lze bezmyšlenkovitě podojit o zlatonosná data za trochu virtuálního krmiva. Ale samo o sobě to bohužel nic neznamená.
Školy už mají roky k dispozici spoustu různých technologických pomůcek, od interaktivních tabulí po výukové programy využívající rozšířenou realitu. Jenže jedna věc je mít technologie k dispozici – a druhá je s nimi něco dokázat. Zrovna ve školství je mezi těmito dvěma polohami propastný rozdíl. Relativně mírně nastavená kritéria digitálního vzdělávání, nesplňuje ani čtvrtina z celkového počtu škol, jak ukazuje Česká školní inspekce ve své zprávě.
Nejde vlastně o vybavení či rychlost internetu. Největší překážkou pro to, aby se technologie staly přirozenou součástí školního vzdělávání, je ochota a dovednost učitelů takovou situaci vytvořit. Jinými slovy – ani ty nejlepší technologie samy o sobě nestačí. Musíte připravit lidi, aby s nimi dokázali pracovat. A tam se najednou dostává strategie digitální vzdělávání, jinak skvěle připravená, do slepé uličky.
V porovnání s českými školami jsou slovenské školy na tom ještě hůře. Digitalizace, která se ukazuje jako průlomová a dotkla se nejen různých technologických pomůcek, ale i internetové zábavy či běžného života, se ve školách jaksi neprojevuje.
Obrovský tlak technologií, který se projevuje v běžném životě, školy z velké části obtéká. Připomíná to známý Zenónův paradox o tom, kdy atlet Achilles nikdy nemůže dohonit želvu. Vztah technologií a veřejného vzdělávání tento paradox aktualizoval a obrátil. Želva školství se pohybuje svým vlastním tempem a díky své aerodynamice výborně odolává tomu strhujícími větrnému pytli, jenž za sebou Achilles technologií vytvořil…